Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - České rozvojové agentury, sídlem Nerudova 257/3, Praha 1, zastoupené Mgr. et Mgr. Pavlem Pytlíkem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 A 69/2021- 149 ze dne 17. prosince 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Development Alliance, z.s., sídlem Pellicova 174/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím ze dne 14. 7. 2020 zamítla stěžovatelka žádost vedlejšího účastníka o poskytnutí dotace. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník žalobu, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2020 vyhověl, rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, neboť rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Následujícím rozhodnutím ze dne 26. 1. 2021 stěžovatelka opětovně žádost vedlejšího účastníka o poskytnutí dotace zamítla, její rozhodnutí však bylo znovu zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne 28.
6. 2023. Ten napadla stěžovatelka kasační stížností, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2024 vyhověl a rozsudek městského soudu ze dne 28. 6. 2023 zrušil. Napadeným rozsudkem městský soud žalobu vedlejšího účastníka zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Ve vztahu k nákladům řízení městský soud konstatoval, že žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřísluší, neboť vedlejší účastník nebyl ve sporu úspěšný a stěžovatelce účelně vynaložené náklady v souvislosti s řízením u soudu nad rámec její běžné činnosti nevznikly.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyzdvihuje skutečnost, že městský soud své rozhodnutí ohledně nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení nijak neodůvodnil, ale omezil se pouze na jednověté konstatování, že jí účelně vynaložené náklady v souvislosti s řízením u soudu nad rámec běžné činnosti nevznikly. S odkazem na § 60 odst. 7 soudního řádu správního stěžovatelka tvrdí, že žádné důvody zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nejsou dány a že žádné městský soud v napadeném rozsudku ani nezmínil.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je k podání ústavní stížnosti podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Smyslem tohoto procesního prostředku je zajištění ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod proti rozhodnutím nebo postupu orgánů veřejné moci, nelze jej proto chápat jako další opravný prostředek, na jehož základě lze dosáhnout nového přezkumu zákonnosti. Tyto skutečnosti vylučují, aby byl k podání ústavní stížnosti oprávněn subjekt, jenž v právním vztahu, který byl založen určitým rozhodnutím nebo postupem, vystupoval v postavení orgánu veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3547/14 ze dne 25. 11. 2014).
6. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st 9/99 ze dne 9. 11. 1999 Ústavní soud uvedl, že definičním znakem pojmu ústavní stížnosti je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Legitimován k jejímu podání je tedy pouze ten subjekt, který disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a nemůže být nositelem základních práv a svobod.
7. Stěžovatelka byla jako organizační složka státu zřízena zákonem č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí a o změně souvisejících zákonů. Funkci zřizovatele vykonává Ministerstvo zahraničních věcí, z jehož rozpočtové kapitoly je její činnost hrazena (§ 8 odst. 2 citovaného zákona). Mezi činnosti stěžovatelky náleží poskytování dotací subjektům v České republice v souladu s plánem zahraniční rozvojové pomoci, případně jiných dotací se souhlasem Ministerstva zahraničních věcí [§ 8 odst. 4 písm. c) citovaného zákona].
8. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka je jako orgán veřejné moci ve vrchnostenském postavení vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, a nemůže se proto domáhat svých ústavně zaručených práv, neboť taková práva nemá.
9. Soudkyně zpravodajka proto z výše uvedených důvodů shledala, že ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným, a proto ji odmítla podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka