Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 5 Co 2069/98, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 5 C 190/91 a 5 C 713/95, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 15. 12. 1998, které došlo Ústavnímu soudu dne 17. 12. 1998.
Ústavní stížností je napadán rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 5 C 190/91 a 5 C 713/95, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 5 Co 2069/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. 3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96, o odškodnění pracovního úrazu. Stěžovatel sice v návrhu výroku žádá o zrušení všech tří rozsudků shora jmenovaných soudů, avšak v ústavní stížnosti se soustřeďuje pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Vytýká mu, že se nevypořádal se zjištěním předchozích soudů, nereagoval na podání a důkazní návrhy stěžovatele a nepovažoval ho za svobodného, rovného a důstojného účastníka řízení. Má za to, že došlo k výraznému procesnímu pochybení obecných soudů ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. a že uvedené rozsudky porušují čl. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., když právě u pracovních úrazů je přístup a vědomí subjektu hlediskem rozhodujícím.
Poukazuje-li stěžovatel na porušování ustanovení ústavního zákona č. 23/1991 Sb., je třeba konstatovat, že tento zákon, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, byl schválen a platil za existence České a Slovenské Federativní republiky. Po zániku České a Slovenské Federativní republiky se Listina základních práv a svobod podle Ústavy ČR stala součástí ústavního pořádku České republiky (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.). Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.
Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Z obsahu spisu sp. zn. III. ÚS 308/96 zdejšího soudu Ústavní soud zjistil, že již dne 6. 11. 1996 se stěžovatel ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.
9. 1996, sp. zn. 3 Cdon 869/96 a 3 Cdon 877/96. Usnesením ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 308/96 , byla stížnost jako neopodstatněná odmítnuta. Přitom bylo poukázáno i na skutečnost, že ústavní stížnost musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva stěžovateli poskytuje. Nicméně nebylo shledáno, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces.
Ani v současně podaném návrhu ústavní stížnosti, kdy stěžovatel brojí kromě výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR i proti rozsudkům Okresního soudu v Písku a Krajského soudu v Českých Budějovicích a namítá porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, nebylo takové porušení shledáno. Je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení - to znamená, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123), uplatňuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§ 132) a stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120). Přitom je povinností soudu řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly. Ústavní soud se zabývá v té které věci činností obecných soudů jen tehdy, pokud byly porušeny zásady ústavnosti, především ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud v postupu soudů v tomto případě porušení čl. 38 ani čl. 1 Listiny základních práv a svobod neshledal.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozsudky došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, je třeba návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 1999 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu