Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3964/2023-237 ze dne 30. 1. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako vadné dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ("odvolací soud") č. j. 62 Co 143/2023-213 ze dne 28. 6. 2023. Předmětné dovolání podle Nejvyššího soudu neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, což je v rozporu s § 241a odst. 2 téhož zákona. Napadené rozhodnutí je podle Nejvyššího soudu v meritu založeno na závěru, že stěžovatel byl za pracovní úraz částečně odškodněn a ve zbytku jsou uplatněné nároky na odčinění bolestí a ztížení společenského uplatnění již promlčeny.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože se nevypořádal se všemi jeho argumenty; předně odkazuje na znalecký posudek z června 2018, kterým byl určen okamžik ustálení zdravotního stavu stěžovatele ke dni 23. 9. 2016. Podle znaleckého posudku je původní poranění stěžovatele v příčinné souvislosti s trvalými následky. Znalec doporučil přiznání invalidního důchodu a současně stanovil odškodnění bolestného na 68 750 Kč a ztížení společenského uplatnění na 500 000 Kč. Dříve "došlo k částečnému odškodnění" - chybí však 23 750 Kč (bolestné) a 200 000 Kč (ztížení společenského uplatnění), což je předmětem sporu; přiznání uvedených částek bylo zamítnuto pro částečné promlčení nároku.
4. Jde-li o otázku promlčení u pracovních úrazů, pak se dosud nepodařilo podle stěžovatele správně určit běh promlčecí lhůty. V případech trvalých následků běží tříletá promlčecí lhůta až po ustálení zdravotního stavu, což je výlučně otázka lékařského posouzení. Podle stěžovatele je rovněž chybně hodnoceno, že o odškodnění se rozhoduje až po ukončení pracovní neschopnosti: poškozený je i v současné době v pracovní neschopnosti, nepobírá dosud žádnou náhradu, po pracovním úrazu byl propuštěn "do civilu" bez doléčení zranění. Během pracovní neschopnosti rovněž promlčecí lhůta neběží. Uvedené skutečnosti byly v rámci celého soudního (i správního) řízení namítány, avšak obecné soudy se s nimi protiústavně nevypořádaly - jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Především nebyla řešena námitka, že bolestné a ztížení společenského uplatnění jsou jednorázové dávky, a proto musí být vyplaceny také jednorázově (za podpůrného užití zákoníku práce).
5. Stěžovatel dále namítá, že o odškodnění pracovního úrazu nemůže být rozhodováno pouze podle občanského zákoníku, ale i podle zákoníku práce. Zaměstnavatel je povinen mimo jiné poskytovat poškozenému měsíční úhradu ušlého výdělku po celou dobu pracovní neschopnosti, což se v případě stěžovatele nestalo. Stěžovatel je hlášen na úřadu práce, ale nejsou mu vypláceny řádné sociální dávky a přiznání invalidního důchodu je zdlouhavé. Obecné soudy nevzaly v úvahu úpravu zákoníku práce, což vedlo k nesprávnému závěru, že právo na odškodné bylo částečně promlčeno. Byť stěžovatel nesprávné posouzení promlčení namítal, Nejvyšší soud nezákonnost rozhodnutí neshledal.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako vadné, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti dovolání vůbec "uvážil" a hodnotil, zda jde o dovolání přípustné (§ 243c odst. 2 tohoto zákona). Je-li dovolání odmítnuto pro vady, pak nejsou dostupné opravné prostředky vyčerpány řádným způsobem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je přitom předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost. Na dovolání, které trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, se hledí jako by vůbec nebylo podáno [viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. l1. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Přezkum Ústavního soudu je proto v dané věci omezen pouze na otázku, zda Nejvyšší soud posoudil vadnost dovolání stěžovatelky ústavně konformním způsobem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Jak vyplývá z argumentace stěžovatele (body 3 - 5), ten v ústavní stížnosti neuvádí žádné kvalifikované ústavněprávní námitky, kterými by se Ústavní soud mohl meritorně zabývat. Jeho rozporuplné a nesrozumitelné podání se míjí s podstatou ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl pro vady.
10. Stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady přípustnosti. Ústavní soud ve stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16 shledal za přiměřenou úpravu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, která od zástupců dovolatelů vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Advokát stěžovatele tak v nyní projednávané věci neučinil.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by jeho dovolání nebylo vadné, tj. že předpoklady přípustnosti v dovolání řádně vymezil, nýbrž opakuje argumenty týkající se (více či méně) merita věci (především promlčení). V takovém případě nemá Ústavní soud na co reagovat ani co posuzovat. Stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti tíží břemeno tvrzení ohledně kvalifikovaného porušení jeho ústavně zaručených práv [viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022, bod 10].
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu