Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci J. R., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 77 P Nc 161/2003, P 1003/88-299, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností ze dne 1. 9. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, kterou napadl rozhodnutí o výživném a tvrdil, že jeho vydáním byla "porušena Ústava" a potažmo i jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon").
A to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby na obnovu řízení je přípustné odvolání (srov. § 201, občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále "o.s.ř.", ve spojení s § 202 a dalšími ustanoveními o. s. ř. nepřipouštějícími odvolání - per eliminationem.)
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, proti němuž je dle o. s. ř. možno podat odvolání. Za těchto okolností Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí o zamítnutí žaloby na obnovu řízení nebylo posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání je v dispozici stěžovatele, což při absenci důvodů uvedených v ust. § 75 odst. 2 zákona nevyhnutelně vedlo k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Protože stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, neshledal Ústavní soud účelným vyzývat stěžovatele k odstraňování vad jeho návrhu, které spočívaly mj. v absenci právního zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona), chybějící kopii rozhodnutí, jehož zrušení se stěžovatel domáhal (§ 72 odst. 6 zákona), jakož i v absenci jakékoli ústavněprávní argumentace (§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona a § 63 zákona ve spojení s § 101 odst. 1 o. s. ř.)
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona). P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.