Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. M. K., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 62 Co 118/02-113 ze dne 17. 5. 2002 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 14 C 223/98-91 ze dne 20. 11. 2001, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Podle názoru stěžovatele napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a dále právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K odvolání žalovaného, v němž byla vznesena i námitka promlčení, Městský soud v Praze usnesením č.j. 14 Co 308/99-33 ze dne 9. 9. 1999 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V usnesení odvolací soud vyslovil výhrady vůči postupu soudu I. stupně a stanovil, v jakých směrech má tento soud dokazování doplnit.
Ve věci jednal znovu Obvodní soud pro Prahu 9, který rozsudkem č.j. 14 C 223/98-38 ze dne 18. 1. 2000 žalobu o zaplacení předmětné částky zamítl s odůvodněním, že pohledávka žalobce je promlčena. Soud I. stupně uvedl, že tříletá promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé a že ve většině případů takový účinek nastává splatností dluhu. V daném případě však splatnost dluhu nebyla ani dohodnuta, ani jinak stanovena. Žalobce tedy mohl požádat dlužníka o plnění dluhu kdykoliv. Žalobcova možnost "vykonání práva" nastala okamžikem, kdy mohl žalovaného nejdříve o splnění požádat, tj. dnem vzniku dluhu.
Vzhledem k tomu, že odběr energie byl ukončen ke dni 6. 2. 1995, byl tímto dnem tedy 6. únor 1995. Promlčecí doba počala běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl, tedy dnem 7. 2. 1995. K promlčení nároku došlo 7. 2. 1998, neboť žaloba byla podána dne 12. 5. 1998.
K odvolání žalobce rozhodoval ve věci opět Městský soud v Praze, který usnesením č.j. 62 Co 522/2000-55 ze dne 29. 11. 2000 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soud I. stupně zavázal právním názorem, týkajícím se splatnosti následného vyúčtování žalobce. Odvolací soud vyšel ze stěžovatelem podepsané přihlášky k odběru elektrické energie, kde je v bodě 17 uvedeno, že vyúčtování za odebranou elektřinu je splatno v hotovosti při předložení. Poněvadž stěžovatel nepopíral, že přihlášku k odběru v tomto znění podepsal, odvolací soud dovodil, že doba splnění byla mezi účastníky uvedeným způsobem dohodnuta.
Předmětná částka vyfakturovaná fakturou č. 25 KO 375 ze dne 15. 11. 1995 byla předaná k přepravě poště dne 22. 11. 1995 a její doručení stěžovatel nepopřel. Je tedy nesporné, že stěžovatel musel fakturu obdržet až po 22. 11. 1995. Jestliže byla žaloba podána u soudu dne 12. 5. 1998, není proto nárok žalobkyně promlčen. Soudu I. stupně bylo tedy uloženo, aby se zabýval důvodností uplatněné pohledávky a její výší. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j.
33 Odo 156/2001-65 ze dne 15. 5. 2001 odmítnuto jako nepřípustné.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci znovu jednal a rozhodl napadeným rozsudkem č.j. 14 C 223/98-91 ze dne 20. 11. 2001 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci předmětnou částku. Přitom se řídil právním názorem vysloveným odvolacím soudem, pokud jde o promlčení nároku. Ve věci samé žalobě vyhověl a podrobně odůvodnil i přiznání nároku co do jeho výše.
K odvolání stěžovatele rozhodoval znovu ve věci Městský soud v Praze, který napadeným rozsudkem č.j. 62 Co 118/02-113 ze dne 17. 5. 2002 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. K námitce (stěžovatele) promlčení předmětné pohledávky pak odvolací soud plně odkázal na již vyslovený a odůvodněný právní názor obsažený v usnesení městského soudu č.j. 62 Co 522/2000-55 ze dne 29. 11. 2000, jímž zavázal soud I. stupně názorem, že nárok žalobce není promlčen. Dodal, že prvý soud správně zjistil i skutkový stav a že nepochybil ani v právním hodnocení věci.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem odvolacího soudu (vysloveným zejména v usnesení 62 Co 522/2000-55 ze dne 29. 11. 2000 a převzatým do napadených rozsudků), podle něhož žalobcova pohledávka není promlčena. V tomto směru stěžovatel především namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, způsobené tím, že se prý obecné soudy nevypořádaly s údaji, které byly doloženy listinnými důkazy, pořízenými žalobcem. Ústavní soud však po přezkoumání spisu dospěl k závěru, že obecné soudy všechny listinné důkazy, které byly oběma účastníky k předmětné věci předloženy řádně projednaly a posoudily.
Stěžovatelem namítané opomenutí ve spise neshledal. Pokud jde o námitku promlčení (uplatněnou stěžovatelem), Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud svůj právní názor dostatečně a přesvědčivě odůvodnil a podložil ho v řízení zjištěnými skutečnostmi a důkazy. Hodnocení důkazů je pak předmětem vlastní činnosti obecných soudů, které jsou při jeho provádění vázány hranicemi danými občanskými soudním řádem (dále jen "o.s.ř."), zejména pak ustanovení § 132 o.s.ř. Zásada volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v platné právní úpravě, vyžaduje, aby obecné soudy hodnotily každý důkaz jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Pokud obecné soudy při dokazování a hodnocení důkazů nevybočí z mezí daných uvedenou zásadou, zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do tohoto procesu zasahoval. Jeho zásah by byl v tomto směru přípustný jen tehdy, jestliže by zjistil - ve smyslu ustálené judikatury - tzv. extrémní rozpor mezi obecnými soudy zjištěným skutkovým stavem na straně jedné a jimi vyvozenými právními závěry na straně druhé. Taková situace však podle přesvědčení Ústavního soudu nenastala.
Stěžovatel dále namítal porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, spočívající v tom, že věc byla v odvolacím řízení odňata původnímu senátu 14 Co, který rozhodoval v prvním odvolacím řízení, a že dále rozhodoval (v druhém a třetím odvolacím řízení) senát 62 Co. V tom spatřoval stěžovatel porušení svého práva na zákonného soudce. Z vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti však vyplynulo, že odvolání napadlo senátu 62 Co proto, že tak stanovil rozvrh práce vypracovaný vedením Městského soudu v Praze pro kalendářní rok 2000, tak i pro příslušný kalendářní rok 2002.
Ústavní soud k tomu podotýká, že stanovení rozvrhu práce je legitimní činnost vedení každého soudu a pokud v důsledku takového rozvrhu dojde ke změně senátu, neznamená to porušení práva na zákonného soudce. Právě respektování určitého, předem daného rozvrhu práce, z něhož lze určit, který senát bude příslušný v dané věci, je základní zárukou realizace základního práva na zákonného soudce. Ústavní soud tedy ve vztahu k této námitce dospěl k závěru, že k porušení čl. 38 odst. 1 nedošlo.
Stěžovatel rovněž namítal, že ve třetím odvolacím řízení nebylo procesně způsobilým způsobem rozhodnuto o námitce podjatosti senátu, kterou podal. Ústavní soud po přezkoumání spisu konstatoval, že stěžovatel pouze v odvolání (č.l. 100 spisu sp. zn. 223/98 Obvodního soudu pro Prahu 9) proti napadenému rozsudku soudu I. stupně uvedl: "Vzhledem k tomu, že soud I. st. v napadeném rozsudku přiznal promlčený žalobní nárok, ač byla vznesena námitka promlčení a to na základě vázanosti právním názorem Městského soudu v Praze, který dle právního názoru odvolatele koliduje s platnou právní úpravou, žalovaný žádá, aby o odvolání rozhodl senát v jiném složení, než ten, který vydal usnesení 62 Co 522/2000-55." Uvedené vyjádření lze však stěží považovat za námitku podjatosti soudce, neboť důvod v ní uvedený neodpovídá ani znění ustanovení § 14 a násl. občanského soudního řádu, ani smyslu tohoto ustanovení.
Stěžovatel konečně spatřoval porušení práva na spravedlivý proces v tom, že ve věci, v níž není dovolání pro cenu předmětu sporu přípustné, fakticky rozhodoval jeden senát, který nejprve zavázal svým (evidentně v rozporu s právem utvořeným) právním názorem soud I. stupně k vydání protiprávního rozhodnutí a pak sám toto rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tomto směru, neboť postup obecného soudu byl plně legitimní a v souladu se zákonem. Ostatně Ústavní soud vícekrát ve svých rozhodnutím vyjádřil stanovisko, že - přirozeně - za důvod ústavní stížnosti nelze považovat toliko skutečnost, že stěžovatel má právní názor odlišný od názoru obecných soudů, takže proto nebyl v řízení úspěšný.
Proto Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky k porušení stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo. Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. března 2004
JUDr. František Duchoň předseda senátu