Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Jana Suse, zastoupeného Mgr. Martinem Kotorou, advokátem se sídlem Nitranská 1459/11, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023 č. j. 24 Cdo 2439/2023-598, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2022 č. j. 13 Co 201/2022-563 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 3. 2022 č. j. 26 C 51/2017-510, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Antonína Suse (nar. X) a Antonína Suse (nar. Y), jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení toho, že je dědicem nemovitostí po své zesnulé pratetě Antonii Susové (dále jen "zůstavitelka") na základě závěti z roku 2011. Tvrdil přitom neplatnost závěti ve formě notářského zápisu z roku 2016, ve které zůstavitelka přibližně tři týdny před svou smrtí tyto nemovitosti zůstavila stěžovatelovu bratru Antonínu Susovi ml. (dále jen "první vedlejší účastník") a ve prospěch stěžovatele zřídila odkaz ve výši 11 250 000 Kč, splatných do 25 let od ukončení řízení o její pozůstalosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelovu žalobu na určení dědického práva zamítl. Stěžovatel poté neuspěl s odvoláním u Městského soudu v Praze ani s dovoláním u Nejvyššího soudu. Ústavní stížností se nyní domáhá zrušení všech tří soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud vyšel z toho, že zůstavitelka za svého života sepsala ohledně nemovitostí několik závětí ve prospěch stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka, nejprve jako dědice s rovným dědickým podílem na nemovitostech, později prvnímu vedlejšímu účastníkovi darovala spoluvlastnický podíl na nemovitostech a dědicem ohledně zbývajícího spoluvlastnického podílu ustanovila stěžovatele, nakonec v poslední sporné závěti ustanovila dědicem zbývajícího spoluvlastnického podílu prvního vedlejšího stěžovatele a obtížila jej odkazem vůči stěžovateli.
Zůstavitelka pobývala v domově seniorů a z výslechu množství svědkyň a svědka, pracujících v tomto domově, soud vzal za prokázané, že zůstavitelka byla postupem času méně soběstačná a odkázána na pomoc druhých, avšak do doby těsně před smrtí nevykazovala známky zmatenosti. V době mezi sepsáním sporné závěti a svou smrtí byla zůstavitelka několikrát hospitalizována v nemocnici, z níž odcházela na reverz. Podle revizního znaleckého posudku byla zůstavitelka v době sepsání sporné závěti schopna posoudit následky svého jednání.
Závěť má navíc formu veřejné listiny, před jejímž soupisem notářská kandidátka vycházela ze zdravotního posudku ošetřující lékařky, podle kterého nebrala zůstavitelka žádné léky, které by ji mohly ovlivnit při právních jednáních. Navržený důkaz výslechem notářské kandidátky obvodní soud pro nadbytečnost zamítl.
3. Městský soud se s takto zjištěným skutkovým stavem i s neprovedením důkazu výslechem notářské kandidátky ztotožnil. Zopakoval, že sporná závěť byla pořízena formou notářského zápisu a osoba, která jej sepisovala, musela postupovat v souladu s notářským řádem, tedy i posoudit plnou způsobilost zůstavitelky k právním jednáním. Závěry revizního znaleckého posudku městský soud považoval za podložené a náležitě zdůvodněné, navíc korespondují se svědeckými výpověďmi. Ze všech důkazů podle městského soudu nešlo učinit jiný skutkový závěr, než že zůstavitelka byla plně způsobilá k sepsání sporné závěti formou notářského zápisu.
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, protože nepředestřel žádné rozhodné právní otázky a podstatou jeho dovolání byl nesouhlas se skutkovými zjištěními a se způsobem hodnocení provedených důkazů. Tyto námitky podle Nejvyššího soudu nemohou založit přípustnost dovolání.
5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a nepovažuje je za náležitě zdůvodněné. Nejvyšší soud se podle něj měl jeho dovoláním zabývat, protože v něm poukázal na podstatné procesní vady i na právní otázku k povinnostem notářské kandidátky při soupisu poslední vůle vůči zůstavitelce. Stěžovatel má nadále závažné pochybnosti o existenci pravé a svobodně vyjádřené vůle zůstavitelky. Stěžovatel se pokusil zvrátit platnost závěti, jejíž složitě formulovaný obsah by zůstavitelka ve svém stavu nebyla schopna sama zformulovat, což mu obecné soudy znemožnily, protože odmítly jeho důkazní návrhy. Měly se také více zabývat závěry znaleckých posudků a konfrontovat je s dalšími podezřelými skutečnostmi.
6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měl stěžovatel k dispozici.
7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře k právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny vychází z toho, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu je na místě až v případě, že obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou zjevně fakticky mylné nebo vnitřně rozporné, případně jsou založeny na neúplném či nedostatečném dokazování (např. nález sp. zn. III. ÚS 2480/20 , bod 51, nález sp. zn. II. ÚS 1113/16 , body 16-17, nebo nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ). Uvedené typy vad musejí dosahovat takové intenzity, že mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ). Takové vady v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
9. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův pokračující nesouhlas se skutkovými závěry o způsobilosti zůstavitelky k sepsání sporné závěti a s hodnocením provedených důkazů. Z napadených rozhodnutí a z listin přiložených k ústavní stížnosti (mezi jinými kopie sporné závěti, prohlášení ošetřující lékařky zůstavitelky a protokoly o jednání před obvodním soudem z 8. 11. 2018, 22. 4. 2021 a 8. 3. 2022) se Ústavnímu soudu jeví skutkové závěry být založené na podrobném dokazování. Obvodní soud vyslechl kromě stěžovatele a obou vedlejších účastníků celou řadu osob pracujících v domově seniorů, kde zůstavitelka pobývala a kteří ji museli po zdravotní stránce dobře znát, ke zjištění toho, v jaké kondici byla zůstavitelka před svou smrtí.
Dále obvodní soud vyslechl zpracovatele všech tří znaleckých posudků k posouzení schopnosti zůstavitelky projevit svoji vůli v době začínající nemoci, pro kterou byla následně hospitalizována. V řízení před obvodním soudem tak zjevně byl tematizován i stěžovatelem zmiňovaný možný vliv zvýšené teploty, s čímž znalecký ústav v revizním posudku do jisté míry počítal. Konečně se v řízení probírala otázka toho, zda zůstavitelka uvažovala o změně své poslední vůle. Oba soudy svůj závěr o duševní způsobilosti zůstavitelky řádně podložily a v odůvodnění napadených rozhodnutí své úvahy o skutkových zjištěních pečlivě popsaly.
10. Pokud jde o námitku nevyslechnutí notářské kandidátky, která závěť se zůstavitelkou sepsala, také tu již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, že by šlo o tzv. opomenutý důkaz. Takovým je důkaz, o kterém soud vůbec nerozhodl, případně kterým se bez adekvátního zdůvodnění nezabýval a jenž je pro posouzení věci objektivně významný (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1135/17 nebo
II. ÚS 2736/19 ). Obvodní soud totiž v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, z jakého důvodu notářskou kandidátku nepředvolal a proč považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný (viz zejm. jeho body 34-35). Lze dodat, že zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ) a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ).
11. Ústavně relevantní deficit Ústavní soud neshledal ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává procesní rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Použije-li Nejvyšší soud § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
12. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu