Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Groborz, Sedláček & Partners, advokátní kancelář s. r. o., sídlem Italská 2581/67, Praha 2, zastoupené Mgr. Filipem Faltou, LLM., advokátem se sídlem Příkop 843/4, Brno, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 6 C 243/2024-23, za účasti Okresního soudu v Blansku, jako účastníka řízení a Denisy Žižkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížnost se týká nákladů řízení. Stěžovatelka je advokátní kancelář, která se v původním řízení žalobou proti vedlejší účastnici domáhala úhrady odměny ve výši 5 433 Kč s příslušenstvím za poskytnutí právních služeb. Stěžovatelka namítá, že Okresní soud v Blansku při rozhodování o výroku II. napadeného rozsudku nesprávně aplikoval zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ("advokátní tarif"). Okresní soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1 300 Kč za tři právní úkony. V odůvodnění se nezabýval skutečností, zda jsou pro tento postup naplněny podmínky. Podle stěžovatelky tím porušil její právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a právní pomoc.
2. Stěžovatelka shledává, že v její věci existují mimořádné okolnosti významně přesahující její zájmy. Aplikace zvláštních ustanovení o náhradě nákladů řízení na spory o zaplacení odměny za poskytnuté právní služby by představovala nepřípustnou diskriminaci advokátů oproti jiným věřitelům. Diskriminace advokátů jako jedné skupiny věřitelů by byla nejen nespravedlivá, ale také neudržitelná v kontextu zajištění spravedlivého procesu a rovného přístupu k soudní ochraně pro všechny účastníky právních vztahů.
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
4. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [tzv. kvalifikované vady - srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
6. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně (např. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019). Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může výjimečně nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z procesních pravidel (např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012).
7. Dále dal Ústavní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004).
8. Tento přístup Ústavní soud potvrdil v bodě 34 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, v němž konstatoval, že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
9. Lze tedy shrnout, že podle stanoviska musejí pro dovození ústavněprávního rozměru rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši existovat mimořádné okolnosti, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Teprve tyto okolnosti mohou vést Ústavní soud k meritornímu projednání ústavní stížnosti, v rámci kterého je následně oprávněn se konkrétně zabývat námitkami stěžovatele. Nevykazuje-li posuzovaná nákladová bagatelní věc mimořádné okolnosti, které by z ní činily věc ústavněprávního významu, Ústavní soud není povinen připustit její věcný přezkum, a to s ohledem na svou Ústavou danou pravomoc.
Je tomu tak i v případech, kdy v typově podobných kauzách Ústavní soud dříve rozhodl nálezem. V těchto dřívějších kauzách totiž přesah vlastních zájmů stěžovatele mohl být dán poukazem na určitý systémový problém v otázce náhrady nákladů řízení v daném typu řízení (např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23 ). To, že Ústavní soud na takové problémy v minulosti upozornil (a to zejména v důsledku absence soudního orgánu, který by nákladovou judikaturu sjednocoval), však ještě neznamená, že na sebe Ústavní soud provždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu.
10. Z právě podaných východisek plyne, že pro zrušení rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši by musely hovořit vskutku mimořádné důvody, které však v projednávané věci nebyly shledány. Absence odůvodnění aplikace § 14b advokátního tarifu je pochybením při aplikaci podústavního práva. Ovšem nejedná se o pochybení systémové a významně přesahující zájmy stěžovatelky. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že věc nedosahuje ústavní intenzity (srov. čl. 83 Ústavy).
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu