Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2167/2023-338 ze dne 6. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DER Touristik CZ a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se na jaře roku 2005 zúčastnila se svým manželem zájezdu do Egypta organizovaného obchodní společností Cestovní kancelář FISCHER, a. s., (právní předchůdkyní vedlejší účastnice, dále též jen "žalovaná"). Na jednodenním výletě do Káhiry, zakoupeném od cestovní kanceláře, došlo během cesty autobusem k nehodě, během které autobus ve velké rychlosti najel na písečnou dunu na vozovce, v důsledku čehož stěžovatelka utrpěla závažná zranění s trvalými následky, musí užívat řadu léků a je zcela odkázána na péči a pomoc druhých.
3. Soudy v rámci jiných řízení vedených mezi stěžovatelkou, jejím manželem a žalovanou dospěly pravomocně k závěru, že za újmu způsobenou úrazem stěžovatelky a jeho následky odpovídá žalovaná. Zároveň ovšem také soudy dospěly k závěru, že právní úprava neumožňuje stěžovatelce vůči žalované přiznat do budoucna nárok na rentu, tedy pravidelně vyplácenou částku. Proto stěžovatelka vede řadu řízení, v nichž se vždy za určité období zpětně domáhá náhrady nákladů na léčení a na péči o svou osobu. V jednom z takových řízení bylo vydáno napadené usnesení.
4. V nynější věci se stěžovatelka spolu se svým manželem žalobou domáhali na žalované zaplacení částky 347 010,50 Kč s příslušenstvím za období od 1. července 2016 do 31. prosince 2016, přičemž z žalované částky připadalo 4 770,50 Kč na náklady na léčbu a 342 240 Kč na péči o stěžovatelku.
5. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") o žalobě rozhodl rozsudkem č. j. 42 C 29/2017-100 ze dne 28. června 2018, jímž vyhověl žalobě v rozsahu částky na léčbu (výrok I), v případě nákladů na péči žalobě vyhověl v rozsahu částky 250 000 Kč (výrok II) a ve zbytku (92 240 Kč) žalobu zamítl (výrok III). Stěžovatelce a jejímu manželovi přiznal náhradu nákladů řízení za použití § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (výrok IV) a žalované uložil uhradit náklady řízení státu (výrok V).
6. O odvolání obou stran rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 11 Co 371/2019-167 ze dne 12. února 2020. Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I ohledně nákladů na léčbu. Ve výroku II byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že ve vztahu mezi stěžovatelčiným manželem a žalovanou se žaloba zamítá v plném rozsahu a mezi stěžovatelkou a žalovanou je původně vyhovující výrok potvrzen v rozsahu částky 92 800 Kč a ve zbylé částce 157 200 Kč změněn tak, že žaloba se zamítá. V zamítavém výroku III byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Stěžovatelce městský soud přiznal náhradu nákladů řízení v obou stupních a žalované za použití § 150 občanského soudního řádu nepřiznal náhradu nákladů vůči manželovi stěžovatelky.
7. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 3740/2020-199 ze dne 12. května 2021 zrušil rozsudek městského soudu v části výroku I, kterou byl částečně změněn vyhovující výrok II rozsudku obvodního soudu co do částky 157 200 Kč a žaloba stěžovatelky byla zamítnuta, a v souvisejících nákladových výrocích. Navazujícím usnesením č. j. 11 Co 371/2019-223 ze dne 22. září 2021 městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku II ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou co do částky 157 200 Kč a v souvisejících nákladových výrocích a v tomto rozsahu mu vrátil věc k dalšímu řízení.
8. V pořadí druhým rozsudkem č. j. 42 C 29/2017-263 ze dne 28. června 2022 obvodní soud žalobě v rozsahu částky 64 565 Kč vyhověl (výrok I) a ve zbytku (v rozsahu částky 92 635 Kč) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
9. O odvolání stěžovatelky i žalované rozhodl městský soud rozsudkem č. j. 11 Co 435/2022-313 ze dne 8. března 2023. V průběhu jednání vydal městský soud usnesení o procesním nástupnictví, podle něhož na místo žalované bylo v řízení pokračováno s vedlejší účastnicí. Městský soud rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že žalobě bylo vyhověno v rozsahu dalších 15 365 Kč a ve zbytku bylo zamítnutí žaloby potvrzeno (vše výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
10. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť nebylo přípustné pro řešení právní otázky předestřené v dovolání.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká, že se řídil rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 ze dne 10. listopadu 2021 a v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19 ze dne 27. dubna 2020 (N 74/99 SbNU 406) jí neposkytl plné odškodnění, nýbrž se řídil tím, jaké ceny jsou účtovány klientům pečovatelských služeb, ač tato cena nepředstavuje plnou hodnotu, kterou má péče poskytovaná pracovníky pečovatelské služby. Dále stěžovatelka poukázala na to, že péče poskytovaná pečovatelskými službami nepokrývá celý rozsah péče, již stěžovatelka potřebuje.
12. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
13. Stěžovatelka napadá usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné. Ústavní soud k přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v minulosti judikoval, že ji může přehodnocovat pouze z hlediska ochrany ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění ve vztahu k jeho přípustnosti náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
14. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání posoudil v souladu se závěry judikatury Ústavního soudu. Přestože dovolání nebylo formulováno zcela pregnantně, posoudil právní otázku, která jím byla předestřena. Závěr, že rozsudek městského soudu je věcně správný, přitom není v rozporu se stěžovatelčinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
15. Městský soud při rozhodování v režimu § 136 občanského soudního řádu výpočet částky, která stěžovatelce náleží, založil na třech úvahách. Předně opravil počet dní rozhodného období ze 182 na správný počet 184. Tento krok byl zcela ve prospěch stěžovatelky. Dále městský dospěl k závěru, že stěžovatelka denně vyžaduje 9 hodin péče (oproti 7,75 hodinám, z nichž vycházel obvodní soud). Tento závěr je primárně skutkový a městský soud ho učinil na základě dokazování včetně znaleckých posudků. Z povahy věci proto tento závěr nemohl být předmětem přezkumu v řízení o dovolání a ani stěžovatelka proti němu nevznáší žádné výhrady ve své ústavní stížnosti. Konečně pak městský soud dospěl k závěru, že jedna hodina péče o stěžovatelku má být honorována částkou 120 Kč (oproti částce 130 Kč, se kterou pracoval obvodní soud).
16. Úvaha městského soudu vychází z konstatování, že vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, v rozhodném znění, uváděla částku 130 Kč jako maximální, přičemž městský soud vysvětlil, že tato částka je z jeho pohledu vyhrazena pro situace osob v ještě závažnějším stavu než stěžovatelka, které vyžadují náročnější péči (z hlediska obtížnosti, nikoliv z hlediska časové náročnosti, jež by se odrazila v počtu hodin potřebných pro péči). Tuto svou úvahu městský soud podpořil též odkazem na ceník pečovatelské služby Pomoc v nouzi, o. p. s. Rovněž městský soud poukázal na skutečnost, že tato částka byla stěžovatelce přiznána také v jiných soudních řízeních, která se týkala období předcházejících i navazujících na to, jež bylo předmětem řízení.
17. Tyto závěry jsou v souladu s požadavkem Ústavního soudu, aby náhrada představovala plnou kompenzaci újmy, jež stěžovatelce vznikla na zájezdu pořádaném právní předchůdkyní vedlejší účastnice. V situaci, kdy stěžovatelka náklady na péči o svou osobu nehradí externímu poskytovateli, a není tak známa konkrétní cena, neboť péči o stěžovatelku vykonává osobně její manžel, není možné exaktně stanovit hodnotu této péče. Obecné soudy proto rozhodovaly podle § 136 občanského soudního řádu. To, že se tato jejich úvaha opírala o vyhlášku č. 505/2006 Sb. a ceník konkrétní pečovatelské služby působící v místě bydliště stěžovatelky, vychází z toho, že by tuto cenu stěžovatelka pravděpodobně platila, pokud by si služby objednala od pečovatelské služby. Taková interpretace § 136 občanského soudního řádu nepředstavuje porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv.
18. Namítá-li stěžovatelka, že některé ze služeb, které potřebuje, pečovatelská služba nenabízí, či jde o zdravotnické úkony, které pečovatelská služba ani nabízet nemůže, neznamená to, že by takové úkony také nemohly být v režimu § 136 občanského soudního řádu oceněny částkou 120 Kč za hodinu. Částka 130 Kč na hodinu, kterou požaduje stěžovatelka, také nevychází z toho, že by takovou částku skutečně hradila, či že by za tuto částku mohla tuto službu objednat, nýbrž z vyhlášky č. 505/2006 Sb., s níž pracovaly i obecné soudy. Úvaha městského soudu, že částka 130 Kč označená vyhláškou jako maximální možná je vyhrazena pro případy náročnější péče, než jakou vyžaduje stěžovatelka, se Ústavnímu soudu jeví jako opodstatněná.
19. Usnesení Nejvyššího soudu uvádí rovněž "[d]ále však odvolací soud připomenul, že přímo v místě bydliště lze u pečovatelské služby zajistit srovnatelnou asistenční péči za částku odpovídající hodnotě péče stanovené odvolacím soudem". Toto tvrzení je ovšem neobratnou formulací či dokonce omylem, neboť městský soud neřekl, že by stěžovatelka měla využívat pečovatelskou službu místo péče poskytované jejím manželem. Pouze při výpočtu podle § 136 občanského soudního řádu (tedy v situaci, kdy soud určuje konkrétní výši plnění podle své úvahy) použil jako vodítko sazbu stanovenou ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. a rovněž ceník pečovatelské služby. Stěžovatelku tedy nikdo nenutil k tomu, aby využívala pečovatelskou službu či pobytové zařízení.
20. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu