I.ÚS 556/26 ze dne 20. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti J. G., zastoupené advokátem Mgr. et Mgr. Matějem Stříteským, Ph.D., sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 283/2025-180 ze dne 10. prosince 2025 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku č. j. 1 NT 952/2021-161 ze dne 23. října 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává. Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít přeměnou ochranného léčení v ambulantní formě na formu ústavní. Stěžovatelka zároveň požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Rakovníku usnesením č. j. 1 Nt 952/2021-23 ze dne 11. 3. 2021 stěžovatelce uložil ochranné léčení psychiatrické, protialkoholní a protitoxikomanické ambulantní formou, a to v souvislosti s trestní věcí vedenou pro výtržnictví, poškození cizí věci a násilí vůči úřední osobě, která byla odložena pro stěžovatelčinu nepříčetnost. Napadeným usnesením ze dne 23. 10. 2025 pak okresní soud k návrhu ošetřující lékařky rozhodl o přeměně ochranného léčení na ústavní formu. Učinil tak mimo jiné vzhledem k tomu, že stěžovatelka uložené ochranné léčení nevykonává, nadužívá alkohol a je nebezpečná pro sebe i pro společnost. Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl stěžovatelčinu stížnost.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ochranné léčení jí bylo uloženo za jednání, které nebylo výrazně společensky nebezpečné, nikomu neublížila a majetkovou škodu se snažila odstranit vlastními silami. Od konce roku 2020 se přitom nedopustila žádného přestupku ani trestného činu a v řízení o přeměně formy ochranného léčení nebylo prokázáno, že by aktuálně ohrožovala důležité společenské zájmy jiným způsobem. Podle stěžovatelky soudy vycházely z toho, že její nebezpečnost byla konstatována v roce 2021, následným vývojem se nezabývaly a stěžovatelčinu nebezpečnost nevysvětlily.
Stěžovatelka zdůrazňuje svou ochotu se léčit, sama léčbu opakovaně vyhledala a podstoupila, a k ústavní ochranné léčbě tak existuje alternativa v podobě léčby dobrovolné. Stěžovatelka má dále za to, že by soudy neměly vycházet z posudku lékaře, který se podílí na léčbě, a to tím spíše, podal-li tento lékař návrh na přeměnu formy ochranného léčení; ten, kdo člověka léčí, by podle stěžovatelky neměl být hlavním zdrojem informací o tom, jak a kde má léčba probíhat. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ruiz Rivera proti Švýcarsku, č. 8300/06, ze dne 18.
2. 2014.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se na oddělení, kde nyní v důsledku napadených rozhodnutí pobývá, stala terčem napadení, přičemž doložila lékařský záznam, podle něhož byla bez známek poranění.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelce bylo uloženo ochranné léčení podle § 99 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, tedy na základě závěru, že její pobyt na svobodě je nebezpečný. Ze dvou forem ochranného léčení tehdy soud zvolil tu mírnější, a sice ambulantní. Při ní je léčená osoba ponechána na svobodě, je ale povinna se podrobit léčebnému režimu podle pokynů pracovníků zdravotnického zařízení, kam má pravidelně docházet [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2843/18 ze dne 30. 4. 2019 (N 74/93 SbNU 371)]. Plnění této povinnosti však stěžovatelka zjevně nezvládala - v léčbě došlo k opakovaným relapsům, počátkem roku 2025 na sjednanou kontrolu přišla ve stavu opilosti, poté už nechodila vůbec, problémy s alkoholem se zásadně promítly v jejím osobním životě (přišla o práci, ztratila bydliště, přežívala v osobním automobilu). Přeměna formy ochranného léčení tak byla logickým vyústěním nastalé situace, když podmínky mírnější formy stěžovatelka plnit nedokázala a její stav se nelepšil.
6. Nutno přitom zdůraznit, že nešlo o nějaké ojedinělé pochybení, kterému by soudy přikládaly přílišnou váhu bez zohlednění zásad přiměřenosti a subsidiarity [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3675/16 ze dne 11. 4. 2017 (N 58/85 SbNU 81)]. Naopak, navzdory opakovanému porušení podmínek ambulantní léčby okresní soud i na základě podnětu ošetřující lékařky s rozhodnutím vyčkával pro případ, že by se efektivními ukázaly stěžovatelkou zvolené léčebné metody (nástup do terapeutické komunity), a o přeměně rozhodl až poté, co i ty (opakovaně) selhaly. V tomto světle lze tedy jen těžko přisvědčit argumentům stěžovatelky, že k ústavní léčbě existují alternativy.
7. Zpochybňuje-li stěžovatelka svou nebezpečnost, Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje posuzování formy ochranného léčení i potřebou léčby, která musí být dostačující (viz bod 18 usnesení sp. zn. I. ÚS 1110/21 ze dne 5. 10. 2021). V posuzované věci je navíc právní závěr okresního soudu o nebezpečnosti stěžovatelky řádně důkazně podložený. Okresní soud poukázal na incidenty, které vedly k uložení ochranného léčení a které již samy zřetelně ukázaly, že stěžovatelka může být pro společnost nebezpečná, což navíc bylo již tehdy podloženo i znaleckým posudkem. Na to navázala zjištění učiněná v řízení o návrhu na přeměnu formy ochranného léčení, v němž vyšlo najevo, že stěžovatelčin stav se nelepší, uložené ochranné léčení stěžovatelka nevykonává, v léčbě v jí zvolených místech selhává a postrádá náhled na svůj závislostní problém, který v kombinaci s diagnózou bipolární poruchy a emočně nestabilními rysy osobnosti může vést ke zkratkovitému jednání.
8. K tomu je možné dodat, že tvrzenou nebezpečnost stěžovatelka nepopírá na základě např. nějakých dosažených terapeutických výsledků (snad s výjimkou konstatování, že se za čtyři roky léčby nedopustila protiprávního jednání), překonání závislosti apod.
Stěžovatelka v podstatě zpochybňuje, že vůbec kdy nebezpečná byla, čímž do jisté míry zpochybňuje rozhodnutí o uložení ochranného opatření, které Ústavní soud již nyní přezkoumávat nemůže, a to určitou až bagatelizací jednání, v souvislosti s nímž bylo ochranné opatření uloženo. Ústavní soud souhlasí s tím, že je důležité zachovat míru proporcionality mezi omezením svobody a chráněným zájmem, ta se však neodvíjí jen od závažnosti jednání, v jehož souvislosti k uložení ochranného opatření dochází.
Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. III. ÚS 3331/25 ze dne 8. 1. 2026, podmínkou uložení ochranného léčení ústavní formou dokonce nutně není např. ani hrozba fyzického násilí. Nebezpečností pachatele se rozumí nebezpečí, že bude páchat činnost zapovězenou trestněprávními normami, přičemž ústavní ochranné léčení je možné i u méně nebezpečného jednání, pokud je to odůvodněno konkrétními skutkovými okolnostmi; těmi může být zejména potřeba léčby, kterou nelze zajistit jinak. Jde-li o zmíněné dodržování zákona stěžovatelkou, po většinu doby stěžovatelka byla v ambulantní péči.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, problém spočívá právě i v tom, že v této formě péče nedokázala pokračovat.
9. Považuje-li stěžovatelka podklady, na jejichž základě soudy rozhodly, za nedostatečné (podle jejího názoru nejsou aktuální, a navíc pocházejí, včetně znaleckého posudku, od ošetřující lékařky), nutno uvést, že podle judikatury Ústavního soudu je potřebný rozsah a aktuálnost podkladů nutné hodnotit v každém případě individuálně s ohledem na další zjištěné skutečnosti (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2617/25 ze dne 13. 1. 2026, zabývající se zabezpečovací detencí). V nyní posuzované věci přitom v zásadě neexistují pochybnosti o diagnóze stěžovatelky či o přetrvávajících problémech s alkoholem.
Nic z toho stěžovatelka v ústavní stížnosti nepopírá, zpochybňuje pouze samotný právní závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1548/2006 ze dne 3. 1. 2007) o své nebezpečnosti, který ale - jak už bylo řečeno - je podložený dostatečně. Navíc znalecký posudek sice byl vypracován v roce 2021, ovšem okresní soud měl k dispozici i aktuální informace, kdy mimo jiné vyslechl ošetřující lékařku i stěžovatelku a obstaral si i zprávy od léčebných zařízení, v nichž stěžovatelka v poslední době z vlastní vůle pobývala.
Vycházel tedy i z aktuálních informací včetně informací nepocházejících od ošetřující lékařky (viz i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2018/23 ze dne 29. 8. 2023, řešící obdobnou situaci). K tomu lze dodat, že stěžovatelkou zmiňovaná judikatura Evropského soudu pro lidská stejně jako judikatura Ústavního soudu zdůrazňující potřebu nezávislého posouzení (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 702/24 ze dne 13. 8. 2025) se týká především případů, kdy posuzovaný vykonává ochranné léčení v ústavní formě či je v zabezpečovací detenci.
S tím je situace stěžovatelky nesrovnatelná. Ošetřující lékařka neudržovala nad stěžovatelkou kontrolu.
Stěžovatelka zároveň měla možnost kdykoliv vyhledat odbornou pomoc na jiném místě (čehož opakovaně využívala a soud jí k tomu poskytoval prostor) a případně argumentovat takto získanými poznatky jiných odborníků, kterými by teoreticky mohly být závěry o potřebě ústavní formy léčby zpochybněny.
10. Na ústavní konformitě napadených rozhodnutí nemůže nic změnit ani následný konflikt stěžovatelky s jinou pacientkou, který měl vyústit v napadení stěžovatelky, neboť nic nevypovídá o tom, zda bylo předtím namístě rozhodnout o přeměně formy výkonu ochranného léčení.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl; z toho důvodu nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu