Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. Ch., zastoupené JUDr. Jaroslavem Rezkem, advokátem v Uherském Brodě, Nivnická 1752, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004 a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003. Tímto usnesením krajského soudu byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 626/97 ze dne 8. 1. 2003, jímž bylo nařízeno, aby spoluobviněný syn stěžovatelky M. Ch. byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, a to na uzavřeném oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži, za účelem vyšetření jeho zdravotního stavu.
Dále stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004, jímž byl zamítnut její návrh na odnětí věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 626/97 a Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 To 194/98 a její přikázání Okresnímu soudu v Hradci Králové. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že její důvody jednoznačně nasvědčují tomu, že k zajištění spravedlivého procesu je nezbytné věc delegovat k jinému soudu, tedy k Okresnímu soudu v Hradci Králové. Stěžovatelka tvrdí, že má pochybnosti o nestrannosti soudu, která je nezbytná, aby byla zajištěna nezávislost a nestrannost soudního rozhodování. Ve výjimečných případech, jímž její případ je, lze věc delegovat k jinému soudu, aniž by byla porušena zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále vznáší námitky proti usnesení Krajského soudu v Brně 5 To 194/98 ze dne 18.
5. 1998, které podle jejího názoru porušuje její právo na integritu osobnosti, aniž však v petitu ústavní stížnosti navrhuje jeho zrušení. V souvislosti s uvedeným usnesením však brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 626/97 jako stížnost podaná osobou zjevně neoprávněnou.
Tvrdí, že tato rozhodnutí rovněž porušují právo na integritu osobnosti, protože nikdo nemá právo proti vůli kteréhokoliv člověka zkoumat jeho zdravotní stav. Stěžovatelka - jak již bylo uvedeno - tedy navrhla, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn.
11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004. Důsledně vzato však brojí i proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003, takže se Ústavní soud zabýval i touto částí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal toto napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím, kterým nevyhověl návrhu stěžovatelky, neporušil její právo na spravedlivý proces; to zejména s ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, které stanoví zásadu, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci. Výjimky pak na základě Listiny upravuje ustanovení § 25 trestního řádu, podle něhož může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně.
Vzhledem k tomu, že se jedná o průlom do uvedené zásady, která je projevem práva na spravedlivý proces, musejí být důvody pro odnětí zákonnému soudci svou povahou výjimečné a natolik významné, aby zásah do této zásady dostatečně odůvodňovaly. Z podání stěžovatelky (i jejího syna) však nevyplývá, že v předmětné věci takové důvody nastaly, protože stěžovatelka svá tvrzení v návrhu nijak neodůvodňuje ani neprokazuje. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že tímto napadeným rozhodnutím k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo.
Stěžovatelka dále napadla usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003. Usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 626/97, jímž bylo nařízeno, aby spoluobviněný syn stěžovatelky M. Ch. byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, a to na uzavřeném oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži, za účelem vyšetření jeho zdravotního stavu.
Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze tímto mimořádným opravným prostředkem napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se potom rozumí rozhodnutí, která jsou taxativním výčtem uvedena v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) a h) citovaného zákona. V předmětné věci bylo dovoláním napadeno usnesení Krajského soudu v Brně, které nelze zahrnout do taxativního výčtu rozhodnutí, proti nimž je možno podat dovolání.
Nejvyšší soud proto napadeným rozhodnutím podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu právě dovolání odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud tedy ani v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces neshledal.
V souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004 napadla stěžovatelka - důsledně vzato - i předcházející usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003. Toto rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatelka napadla již dřívější stížností, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 466/03 ze dne 22. 9. 2003 odmítnuta z toho důvodu, že byla podána osobou zjevně neoprávněnou. Na tomto závěru Ústavní soud nemá důvod nic měnit; ve vztahu ke stěžovatelce se očividně jedná o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, neboť, jak bylo ze spisu ověřeno v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 466/03 , stížností napadené usnesení se žádných práv této stěžovatelky nedotýká. Byl tedy založen důvod k odmítnutí této stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004 a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003 pak odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu je odvolání nepřípustné. V Brně dne 26. října 2005
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu