Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem, se sídlem Národní 23, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2011, č. j. 28 Co 594/2011-30, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2011, č. j. 4 EC 12/2011-20, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti je popsán dosavadní průběh řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná.
Stěžovatelka (z důvodu opatrnosti a předchozí zkušenosti s rozsudkem pro zmeškání, který jí nebyl řádně doručen) se u Obvodního soudu pro Prahu 6 dotazovala, zda proti ní není vedeno další občanské soudní řízení. Bylo zjištěno, že je účastnící rozkazního řízení o zaplacení částky 2 780,- Kč vedeného pod sp. zn. 4 EC 12/2011, které bylo zahájeno návrhem žalobkyně Pojišťovny České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 47452820, se sídlem nám. Republiky 115, Pardubice. Vzhledem k tomu, že ve věci byl již připraven elektronický platební rozkaz, podala stěžovatelka odpor, v němž mimo jiné namítala, že ač je v soudním spise doložena údajná upomínka, nikdy ji neobdržela. Předmětnou částku ihned zaplatila.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2011, č. j. 4 EC 12/2011-20, byl uvedený elektronický platební rozkaz zrušen a řízení zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna stěžovatelce zaplatit částku 7 920,- Kč. Na základě odvolání žalobkyně i stěžovatelky bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2011, č. j. 28 Co 594/2011-30, usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 920,- Kč. Stěžovatelce bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 960,- Kč. S uvedeným rozhodnutím stěžovatelka nesouhlasí. Domnívá se, že v souzené věci byly splněny důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Dále dodává, že náklady řízení nejsou přiměřené předmětu sporu.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Proti výroku IV. usnesení soudu prvního stupně podaly žalobkyně i stěžovatelka odvolání. Žalobkyně namítala, že žalobu vzala zpět až poté, co byla dlužná částka ze strany stěžovatelky uhrazena. Stěžovatelka souhlasila s obsahem napadeného výroku usnesení soudu prvního stupně, avšak domáhala se jeho změny z důvodu zřejmé nesprávnosti. Opětovně poukázala na skutečnost, že od žalobkyně nikdy neobdržela žádnou upomínku.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2011, č. j. 28 Co 594/2011-30, byl výrok IV. usnesení soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 920,- Kč. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že o nákladech řízení rozhodl podle pravidla zakotveného v ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy že pokud některý z účastníků řízení procesně zavinil zastavení řízení, je povinen hradit náklady řízení, resp. byl-li pro chování žalovaného vzat zpět důvodně podaný návrh, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Vzhledem k tomu, že zastavení řízení procesně zavinila právě stěžovatelka, uložil jí odvolací soud nahradit žalobkyni náklady řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřovala výhradně proti výrokům o nákladech soudních řízení.
Dle Ústavního soudu byl výrok IV. usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn správně. Soud prvního stupně sice ve výroku uvádí, že žalobkyně je povinna stěžovatelce nahradit náklady řízení ve výši 7 920,- Kč, avšak z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že soud prvního stupně měl na mysli uložení povinnosti nikoliv žalobkyni, ale stěžovatelce. Jednoznačně totiž uvádí, že o nákladech řízení rozhodl dle ustanovení
§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu, resp. v souladu s pravidlem, že náklady řízení, v případě zpětvzetí důvodně podaného návrhu pro chování žalovaného, hradí právě tento účastník. Z tohoto důvodu tak nelze již ničeho vytknout rozhodnutí soudu odvolacího.
K dalším argumentům stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující. I když stěžovatelka tvrdí, že jí nikdy nebyla doručena upomínka ze strany žalobkyně, nelze této její námitce při rozhodování o nákladech řízení, v případě zpětvzetí žaloby pro zaplacení dlužné částky, přihlédnout. Zavinění zastavení řízení je nutno zkoumat pouze z pohledu procesního. K argumentu týkajícímu se rozhodování o nákladech odvolacího řízení Ústavní soud uvádí, že odvolací soud správně aplikoval pravidlo úspěchu ve věci, neboť odvolání žalobkyně bylo plně vyhověno. Náklady řízení, ač převyšují hodnotu předmětu sporu, jsou dle Ústavního soudu přiměřené, neboť představují pouze účelně vynaložené náklady žalobkyně na právní zastoupení.
Jestliže v souzené věci obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky, zmíněné otázky posoudily odlišně od jejího přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu