Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. Ch., zastoupené JUDr. Jaroslavem Rezkem, advokátem v Uherském Brodě, Nivnická 1752, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004 a proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že její důvody jednoznačně nasvědčují tomu, že k zajištění spravedlivého procesu je nezbytné věc delegovat k jinému soudu, tedy k Okresnímu soudu v Hradci Králové. Stěžovatelka tvrdí, že má pochybnosti o nestrannosti soudu, která je nezbytná, aby byla zajištěna nezávislost a nestrannost soudního rozhodování. Ve výjimečných případech, jímž její případ je, lze věc delegovat k jinému soudu, aniž by byla porušena zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále vznáší námitky proti usnesení Krajského soudu v Brně 5 To 194/98 ze dne 18. 5. 1998, které podle jejího názoru porušuje její právo na integritu osobnosti, aniž však v petitu ústavní stížnosti navrhuje jeho zrušení. V souvislosti s uvedeným usnesením však brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 626/97 jako stížnost podaná osobou zjevně neoprávněnou. Tvrdí, že tato rozhodnutí rovněž porušují právo na integritu osobnosti, protože nikdo nemá právo proti vůli kteréhokoliv člověka zkoumat jeho zdravotní stav.
Stěžovatelka - jak již bylo uvedeno - tedy navrhla, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004. Důsledně vzato však brojí i proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003, takže se Ústavní soud zabýval i touto částí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal toto napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím, kterým nevyhověl návrhu stěžovatelky, neporušil její právo na spravedlivý proces; to zejména s ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, které stanoví zásadu, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci. Výjimky pak na základě Listiny upravuje ustanovení § 25 trestního řádu, podle něhož může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně.
Vzhledem k tomu, že se jedná o průlom do uvedené zásady, která je projevem práva na spravedlivý proces, musejí být důvody pro odnětí zákonnému soudci svou povahou výjimečné a natolik významné, aby zásah do této zásady dostatečně odůvodňovaly. Z podání stěžovatelky (i jejího syna) však nevyplývá, že v předmětné věci takové důvody nastaly, protože stěžovatelka svá tvrzení v návrhu nijak neodůvodňuje ani neprokazuje. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že tímto napadeným rozhodnutím k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo.
Stěžovatelka dále napadla usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003. Usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 626/97, jímž bylo nařízeno, aby spoluobviněný syn stěžovatelky M. Ch. byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, a to na uzavřeném oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži, za účelem vyšetření jeho zdravotního stavu.
Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze tímto mimořádným opravným prostředkem napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se potom rozumí rozhodnutí, která jsou taxativním výčtem uvedena v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) a h) citovaného zákona. V předmětné věci bylo dovoláním napadeno usnesení Krajského soudu v Brně, které nelze zahrnout do taxativního výčtu rozhodnutí, proti nimž je možno podat dovolání.
Nejvyšší soud proto napadeným rozhodnutím podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu právě dovolání odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud tedy ani v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces neshledal.
V souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004 napadla stěžovatelka - důsledně vzato - i předcházející usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003. Toto rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatelka napadla již dřívější stížností, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 466/03 ze dne 22. 9. 2003 odmítnuta z toho důvodu, že byla podána osobou zjevně neoprávněnou. Na tomto závěru Ústavní soud nemá důvod nic měnit; ve vztahu ke stěžovatelce se očividně jedná o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, neboť, jak bylo ze spisu ověřeno v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 466/03 , stížností napadené usnesení se žádných práv této stěžovatelky nedotýká. Byl tedy založen důvod k odmítnutí této stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Td 17/2004 ze dne 31. 3. 2004 a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 244/2004 ze dne 9. 3. 2004, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 203/2003 ze dne 28. 5. 2003 pak odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu je odvolání nepřípustné. V Brně dne 26. října 2005
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu
Vydáním rozsudku Nejvyššího soudu v Brně o dovolání stěžovatelů odpadl důvod pro přerušení řízení ve věci I. ÚS 560/04, a proto Ústavní soud rozhodl usnesením čj. I. ÚS 560/04-24 ze dne 17. května podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 111 odst. 2 občanského soudního řádu, že se v tomto řízení pokračuje. Dále, plénum Ústavního soudu podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu usnesením ze dne 17. května 2005 spojilo obě ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. I. ÚS 560/04 a
ke společnému řízení k věci, která Ústavnímu soudu napadla dříve.
Konečně v části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozsudkům Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky v částech týkajících se nároků na vypořádání majetkového podílu z transformace družstva ve smyslu § 13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost usnesením čj. I. ÚS 560/04-30 ze dne 30. května 2005 odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stejně tak odmítl i návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně v části týkající se nákladů řízení. Ústavní soud nyní rozhoduje o zbytku ústavní stížnosti tak, jak je vymezen v záhlaví tohoto usnesení. II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově zn. 7 C 46/2005 (před vydáním napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu měl sp. zn. 7 C 292/97).
Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Prostějově se podává, že důvodem zamítnutí žaloby na náhradu živého a mrtvého inventáře byla námitka promlčení, kterou vznesl žalovaný, nyní vedlejší účastník 3). Okresní soud v Prostějově zjistil, že žádost stěžovatelky A) o vydání živého a mrtvého inventáře byla povinné osobě doručena 29. srpna 1991, žádost stěžovatelky B) 9. března 1993 a stěžovatele C) 5. srpna 1992. Podle § 20 odst. 2 zákona o půdě je povinná osoba povinna poskytnout náhradu ve lhůtě 60 dnů po podání žádosti, nedohodnou-li se účastníci jinak.
Okresní soud v Prostějově vyslovil právní názor, že nároky podle zákona o půdě lze uplatňovat v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Přitom řízení proti žalovanému, nyní vedlejšímu účastníku 4), který však nesplňoval podmínku pasivní legitimace, bylo zahájeno až 3. prosince 1997, a proti vedlejšímu účastníku 3) až 24. června 1998, tj. dnem, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. května 1998 čj. 7 C 292/97-26, jímž soud připustil, aby na straně žalovaného, nyní vedlejšího účastníka 4), vstoupil do řízení další žalovaný, nyní vedlejší účastník 3).
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání mimo jiné s tím, že Okresní soud v Prostějově dospěl k nesprávným skutkovým i právním zjištěním. Podle nich zákon o půdě skutečně hovoří o lhůtě 60 dnů, avšak toto ustanovení platí jen tehdy, nedohodnou-li se účastníci jinak. Poukazovali na to, že k realizaci plnění mělo dojít až po dohodě žalobců s paní B., která připadala v úvahu jako další oprávněná osoba. K dohodě došlo až v roce 1996 a teprve od tehdy začala běžet tříletá promlčecí lhůta k podání žaloby.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně však bylo rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově věcně potvrzeno. Odvolací soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli jinak; žádná konkrétní dohoda s daty a výší plnění ze spisu nevyplývala. Konstatoval dále, že k tvrzení, že nároky žalobců se měly odvíjet až od dohody s paní B., nelze dle § 213 odst. 3 občanského soudního řádu přihlížet, neboť jde o tvrzení uplatněné v rozporu s § 205a občanského soudního řádu, neboť toto tvrzení a vůbec zmínka o paní B.
bylo poprvé učiněno až v odvolání. Poznamenal přitom, že ani případné nároky paní B. vůči žalovanému, nyní vedlejšímu účastníku 3), by běh promlčecích lhůt nijak neposunovaly.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud v části týkající se žaloby na náhradu živého a mrtvého inventáře napadeným rozsudkem odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 118 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že nepovažoval zásadně za právně významné rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady inventáře. Konstatoval, že závěry odvolacího soudu o aplikaci obecných ustanovení občanského zákoníku jsou v souladu se zněním zákona o půdě a s ustálenou judikaturou. Za naprosto nepřípadné označil úvahy o ochraně vlastnických práv k inventáři, který neexistuje.
Porušení těchto základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že soud I. stupně přihlédl k námitce promlčení jejich nároků, kterou vznesl žalovaný, nyní vedlejší účastník 3), aniž by zhodnotil listiny založené ve spise, které zcela jednoznačně prokazovaly, že k promlčení nároků nemohlo dojít (dohoda, z níž vyplývá závazek žalované poskytnout stěžovatelům plnění poté, co dojde k dohodě mezi dcerou právního předchůdce stěžovatelů paní Buriánkovou a stěžovateli o poměru plnění). Krajský soud v Brně pak údajně pochybil, neboť názor soudu I.
stupně potvrdil jako správný s tím, že dohoda s paní B. je tvrzením uplatněným v rozporu s § 205a občanského soudního řádu, neboť na tuto osobu je učiněn odkaz až v podaném odvolání. Soudy obou stupňů podle stěžovatelů přehlédly, že stěžovatelé ještě před vznesením námitky promlčení doložili průběh jednání se stranou žalovanou a existenci závazku poskytnout plnění po dohodě s paní L.B. Obdobná situace se podle stěžovatelů opakovala i před Nejvyšším soudem v části řízení týkající se náhrady za živý a mrtvý inventář.
Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky a vedlejší účastníky, aby se ke zbývající části ústavní stížnosti vymezené v záhlaví tohoto rozhodnutí vyjádřili. Obdržená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti ani argumentaci. Účastníci 1) a 2) se omezili na odkaz na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhli, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, účastník 5) se ve lhůtě nevyjádřil. Vedlejší účastník 4) ve svém vyjádření vyslovil názor, že v odvolání proti rozsudku soudu I.
stupně i v dalších opravných prostředcích je ignorován fakt, že žalovaní, nyní vedlejší účastníci 3) a 4), jsou samostatnými právnickými osobami, které v řízeních vystupovaly samostatně. Připomněl, že řízení vůči němu bylo zastaveno, neboť sami stěžovatelé vzali žalobu vůči němu zpět z důvodu nedostatku pasivní legitimace. Konstatoval, že zrušovacím výrokem Nejvyššího soudu stran nákladů řízení bylo naopak porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť důvod pro zrušení příslušné části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně nebyl dán.
Ústavní stížnosti jsou ve vztahu k tomuto vedlejšímu účastníku zavádějící a zmatečné. Obdobně se vyjádřil i vedlejší účastník 3). Ten ve svém vyjádření dále argumentoval tím, že stěžovatelé v důkazním řízení před obecnými soudy nedoložili žádnou dohodu s paní L. B., ostatně lze podle jeho názoru v obecné rovině pochybovat o platnosti dohody, která byla uzavřena co do závazku jakékoli strany povinné plnit oprávněnému ve chvíli, kdy se neurčitým způsobem dohodne s osobou třetí, aniž by bylo cokoli z daných vztahů konkretizováno co do předmětu, formy či doby plnění.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelů s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatelé v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení posoudily otázku promlčení jejich nároků na náhradu živého a mrtvého inventáře, a domáhají se přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů týkajících se existence či neexistence jiné dohody ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o půdě.
V ústavní stížnosti uplatňují stěžovatelé shodné důvody, které již uváděli v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhají přezkumu rozhodnutí těchto soudů u Ústavního soudu. V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 , uveřejněný jako nález č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého" práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatelů by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.
83 Ústavy ČR).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny a v souladu s příslušnými procesními předpisy postupovaly. Jak vyplývá z protokolu o jednání před Okresním soudem v Prostějově ze dne 5. prosince 2001 (č.l. 167-168), všichni účastníci byli podle § 119a občanského soudního řádu poučeni, že ve smyslu § 205a občanského soudního řádu všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než soud vyhlásí ve věci rozhodnutí. Po tomto poučení stěžovatelé potvrdili, že všechny rozhodné skutečnosti uvedli a další důkazní návrhy nemají.
Soud poté vyhlásil usnesení, že žádné další dokazování prováděno nebude. Na tomto závěru nic nemění ani pro stěžovatele nepříznivá okolnost, že žalovaný, nyní vedlejší účastník 3) vznesl námitku promlčení až poté, v rámci závěrečných přednesů ve smyslu § 119a odst. 2 občanského soudního řádu. Účastník řízení musí být dbalý svých práv, má-li být v řízení úspěšný, musí být schopen předvídat případnou obranu druhé strany a čelit jí dokazováním. Ze spisu přitom skutečně nevyplývá žádná skutečnost, která by prokazovala existence jiné dohody o termínu plnění ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o půdě.
Z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně je zřejmé, že se důkladně zabýval všemi argumenty stěžovatelů uplatněnými v odvolání a že je podrobně a přesvědčivě vyvrátil. Ústavní soud na právním názoru obecných soudů neshledává nic, co by jej nečinilo ústavně konformním. Ostatně, jak správně zmínil v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud, ochrany vlastnického práva garantovaného v čl. 11 Listiny se lze domáhat u vlastnického práva již konstituovaného, nikoli ve sporech, v nichž má být existence vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 41/97 , publikován jako nález č. 37. sv. 10 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, str. 239, též pod č. 88/1998 Sb.). Rozhodnutím obecných soudů ve věci stěžovatelů proto nemohl být čl. 11 Listiny vůbec dotčen. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto musí Ústavní soud stížnost v rozsahu, o níž zbývalo rozhodnout po vydání usnesení čj. I. ÚS 560/04-30 ze dne 30. května 2005, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v části směřující proti výroku o zastavení řízení vůči žalovanému, nyní vedlejšímu účastníku 4), napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově by bylo třeba odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 zákona o Ústavním soudu, neboť tento výrok stěžovatelé nenapadli odvoláním, tzn. že nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně práva. Ústavní stížnost proti tomuto výroku je bezpředmětná i z toho důvodu, že stěžovatelé v řízení před Okresním soudem v Prostějově sami vzali žalobu vůči tomuto žalovanému zpět.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. srpna 2005
Vojen Güttler v. r.předseda senátu