Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, 28. října 31, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 12. 2008, čj. 30 Co 358/2008 - 380, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud již dříve vyslovil (viz nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ), že podle ustanovení § 85 odst. 2, 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o rodině"), přispívají oba rodiče na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Při posouzení majetkových poměrů rodičů je přitom vždy nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ní pouze opakuje argumenty, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, aniž by zdůvodnil, v čem spatřuje její ústavněprávní rozměr. Těžištěm ústavní stížnosti je jeho nesouhlas se závěry obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhu na snížení výživného pro nezletilé děti.
Z hlediska základních práv stěžovatele a zejména pak práva na spravedlivý proces je podstatná ta skutečnost, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho argumentací, resp. zda svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Protože se jednalo o řízení nesporné, bylo v zásadě povinností obecných soudů, aby zkoumaly, jestli v poměrech účastníků nastaly takové změny, které by odůvodňovaly změnu předcházejícího rozhodnutí o výživném. Přitom nebyly vázány jen návrhy stran, ale v souladu se zásadou vyšetřovací zjišťovaly z úřední povinnosti samy všechny relevantní okolnosti. Obecné soudy se tak musely zabývat jak námitkami stěžovatele v souvislosti s nedostatkem jeho příjmů, tak i okolnostmi prodeje jeho nemovitostí. Jak Ústavní soud shledal, nelze dovodit, že by provedené dokazování vykazovalo takové nedostatky, jak tvrdí stěžovatel.
Majetkovými poměry stěžovatele se zabýval především okresní soud, který se zaměřil na jeho celkovou životní úroveň, tj. nebral v potaz jen současný finanční příjem, ale ve svém rozhodování zohlednil celkovou životní úroveň stěžovatele. Snížení výživného rozhodnutím odvolacího soudu pak bylo jen důsledkem odlišného posouzení povahy prodeje nemovitostí stěžovatelem v souvislosti s vrácením dluhu svému otci. Oba soudy tak, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu.
Se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) se dostatečně vypořádaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, podle něhož nelze návrhu stěžovatele v plné míře vyhovět, neboť jeho chování, kterým se zbavil rozsáhlého majetku, je vůči nezletilým dětem nezodpovědné a bylo učiněno v situaci a za okolností, jejichž ovlivnění bylo plně ve volní sféře stěžovatele, nelze hodnotit jako závěr v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývající.
Naopak, velmi pečlivě, jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů a na základě kterých konkrétních okolností k němu dospěly, přičemž své závěry podpořily obsáhlým dokazováním, jehož předmětem byly jak majetkové poměry stěžovatele, tak matky nezletilých dětí a oprávněné potřeby jich samotných.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel měl v minulých letech vysoké příjmy z nájmu (cca 99.100,-- Kč měsíčně) a své nemovitosti prodal za cenu mnohonásobně vyšší, než byla jím umořovaná pohledávka. Měl tedy dostatečné příjmy k tomu, aby pro případ nedostatku finančních prostředků zabezpečil do budoucna sebe i své nezletilé děti, to však neučinil. Proto mu odvolací soud vyhověl jen částečně.
Závěrem je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel mimo jiné dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tak jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu