Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Stoklasové, zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, sídlem Bzenecká 4156/17, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3056/2023-293 ze dne 7. prosince 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 123/2022-264 ze dne 25. dubna 2023 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 8 C 32/2019-202 ze dne 5. ledna 2022 ve znění doplňujícího usnesení č. j. 8 C 32/2019-222 ze dne 8. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soud Brno-venkov, jako účastníků řízení, a města X a obchodní korporace ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí a tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl požadavek stěžovatelky na náhradu újmy částkou ve výši 557 879,10 Kč s příslušenstvím, a to v souvislosti s úrazem na chodníku ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka dne 22. prosince 2016. Druhá vedlejší účastnice vystupovala v řízení jako vedlejší účastnice na straně žalovaného.
3. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu na zaplacení zamítl (výrok I), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů prvnímu vedlejšímu účastníkovi ve výši 144 280,40 Kč (výrok II) a druhé vedlejší účastnici ve výši 118 047,60 Kč (výrok III).
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I (výrok I), změnil nákladový výrok II tak, že částka nákladů řízení činí 98 494 Kč (výrok II), změnil nákladový výrok III tak, že částka nákladů řízení činí 80 568 Kč (výrok III), a na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal každému z vedlejších účastníků částku 17 908 Kč (výroky IV a V). Rozhodnutí ve věci samé měl krajský soud za věcně správné. Výši náhrady nákladů řízení před okresním soudem korigoval, neboť okresní soud nezohlednil, že stěžovatelka požadovala náhradu nemajetkové újmy, a proto měla být použita fiktivní tarifní hodnota podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Právní otázku předestřenou v dovolání krajský soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, proto bylo stěžovatelčino dovolání pro řešení této otázky nepřípustné. Ostatní stěžovatelčiny námitky nemohly být v dovolacím řízení řešeny.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí trpí extrémním rozporem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Dále pak stěžovatelka soudům vytýká, že jejich skutková zjištění nejsou v souladu s provedeným dokazováním. Stěžovatelka rovněž vytýká Nejvyššímu soudu, že se nezabýval některými jejími námitkami, ač jejich obsahem bylo, že v řízení před okresním soudem a krajským soudem byla porušena její ústavně zaručená práva. Soudy se podle stěžovatelky odchýlily od judikatury Ústavního soudu a nesprávně posoudily její nárok. Konečně stěžovatelka namítá, že jí bylo uloženo hradit náklady řízení vedlejších účastníků, ač mají k dispozici vlastní právníky, či se dokonce specializují na náhradu újmy jako druhá vedlejší účastnice.
7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti výrokům II a III rozsudku okresního soudu, které byly změněny rozsudkem krajského soudu, neboť to, co bylo změněno či zrušeno, již nelze zrušit. Ve zbylém rozsahu je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný.
9. Podle judikatury Ústavního soudu platí, že utrpí-li chodec v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny), nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník (správce) komunikace dodržel povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců (nález sp. zn. II. ÚS 1991/20 ze dne 1. prosince 2021; bod 26; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatelčinu věc soudy posuzovaly v souladu s těmito východisky. Zabývaly se jí nejen výlučně z hlediska, zda je dána odpovědnost podle zákona o pozemních komunikacích, nýbrž i z hlediska obecné odpovědnosti za újmu a zohledňovaly hlediska uvedená výše.
11. Stěžovatelčiny námitky ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu v řízení před obecnými soudy nejsou případné. Jak poznamenal Nejvyšší soud, stěžovatelka sama tvrdila (a ostatně toto tvrzení zopakovala i v ústavní stížnosti), že večer okolo 21. hodiny, když šla s manželem do restaurace, byla cesta ještě v pořádku. Naproti tomu před půlnocí, když se stěžovatelka vracela z restaurace, uklouzla na chodníku a způsobila si zranění. Z pohledu vlastních tvrzení se tak stěžovatelka domáhala toho, aby první vedlejší účastník zajistil úklid chodníku v rámci přibližně tříhodinového intervalu uprostřed noci. Tím se stěžovatelčina věc liší od té, o níž Ústavní soud rozhodoval nálezem sp. zn. II. ÚS 1991/20 , jehož se stěžovatelka dovolávala, neboť zde šlo o úraz na chodníku, který nebyl uklízen několik dní.
12. Podle zjištění okresního soudu učiněného ze zprávy Českého hydrometeorologického ústavu se teplota na měřící stanici v blízkosti místa stěžovatelčina úrazu v den úrazu i oba dva dny před ním pohybovala v intervalu -3 až -4 oC. V den úrazu bylo odpoledne a večer mrznoucí mrholení. Povrch půdy byl celý den pokryt sněhovou pokrývkou o výšce 5 cm.
13. Závěr soudů, že stěžovatelka svou chůzí po daném chodníku v danou dobu podstoupila nepřiměřeně vysoké riziko vzniku újmy, k níž následně došlo, a naopak první vedlejší účastník neporušil svou prevenční povinnost a prováděnou zimní údržbou se snažil umožnit bezpečný pohyb chodců na chodníku, avšak nebylo v jeho silách zajistit údržbu chodníku tak, aby k pádu stěžovatelky uprostřed noci nedošlo (bod 11 rozsudku krajského soudu), z ústavního hlediska obstojí.
14. Soudy rozhodly o nákladech řízení v souladu se zásadou úspěchu ve věci. Stěžovatelčina žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. Proto stěžovatelka žádný úspěch ve věci neměla a naopak vedlejší účastníci byli úspěšní v plném rozsahu. Okresní soud se výslovně zabýval (bod 40 rozsudku) posouzením, zda náklady prvního vedlejšího účastníka na zastoupení advokátem byly vynaloženy účelně. Jeho závěr vycházel z toho, že proti městu X dosud obdobná žaloba nikdy nebyla podána, obec má pouze omezený aparát, který zvládá běžnou agendu, avšak i s ohledem na to, že v případě stěžovatelčina úspěchu by bylo nutno uhradit jí částku, jež je z hlediska rozpočtu obce poměrně významnou, vyhodnotil okresní soud jako oprávněné, že první vedlejší účastník využil služeb advokátní kanceláře. Toto hodnocení aproboval i krajský soud (bod 13), výši přiznané částky korigoval pouze z hlediska použití správné tarifní hodnoty dle advokátního tarifu.
15. Ústavní soud v minulosti dospěl k závěru, že "tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené" [nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. září 2015 (N 162/78 SbNU 429), bod 9]. Tyto závěry následně Ústavní soud rozšířil i na statutární města. V nálezu sp. zn. I.
ÚS 2315/15 ze dne 12. dubna 2016 (N 64/81 SbNU 99) se Ústavní soud zabýval obdobnou žalobou (náhrada újmy způsobené pádem na chodníku ve vlastnictví obce) ve vztahu k hlavnímu městu Praha. Mezi prvním vedlejším účastníkem, jakožto obcí s rozšířenou působností s počtem obyvatel menším než 8 tisíc, a statutárními městy, je ovšem významný rozdíl co do možnosti obstarat hájení zájmů obce v řízení před soudem. To je ostatně zřejmé i z toho, že podle okresního soudu se s podobnou žalobou první vedlejší účastník dosud nikdy nesetkal.
To stěžovatelka relevantním způsobem ani nezpochybnila. Tím, že okresní soud a krajský soud měly náklady prvního vedlejšího účastníka na právní zastoupení za účelně vynaložené, nevybočily ze zásad plynoucích z judikatury Ústavního soudu.
16. Druhá vedlejší účastnice, ač má jako pojišťovna expertízu v oblasti náhrady újmy, je především podnikatelským subjektem odlišným od státu a nelze na ni hledět jako na veřejnou instituci. Proto by byla aplikace citované judikatury na ni nepřípadná. Odůvodnění účelnosti nákladů vynaložených vedlejší účastnicí na advokátní právní služby podané v konkrétně posuzované věci okresním soudem (bod 42 rozsudku), které aproboval krajský soud (bod 13 rozsudku), z ústavněprávního hlediska obstojí.
17. Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to v části směřující proti výroků II a III rozsudku okresního soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu