Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti V. D., L. K. a J. D., všech zastoupených Mgr. P. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2005, čj. 13 Co 18/2005-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21.6.2004, čj. 21 C 39/2001-47, žalobní návrh zamítl. V odůvodnění uvedl, že z provedeného dokazování měl za prokázané, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. Matka stěžovatelů a snacha původních vlastníků L. D. vyzvala vlastním jménem k vydání předmětných nemovitostí dopisem z 15.4.1991 Jihomoravské státní lesy Brno, s.p. a výzvu zaslala i Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Dopisem ze dne 14.12.1992 Lesní společnost Jihomoravské lesy, a.s.
(právní nástupce Jihomoravských státních lesů Brno, s.p.) upozornila L. D. na to, že restituční nároky stěžovatelů nebyly uspokojeny v rámci privatizace podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 92/1991 Sb., neboť mimo pozemků předmětné nemovitosti již neexistovaly; budovy byly strženy a pozemky byly zastavěny novými objekty. Dále ji upozornily na to, že lhůty k uplatnění nároků končí dnem 31.12.1992. Přípisem téže právnické osoby ze dne 26.1.1993 byla L. D. poučena o tom, že jako snacha původních vlastníků není osobou oprávněnou k restituci, ale že takovými osobami jsou její děti a vnuci.
Dopisem z 10.5.1991 byla původní výzva k vydání věci doplněna o plnou moc stěžovatelů (notářsky neověřenou). Protože však výzvu k vydání nemovitostí podala osoba neoprávněná, pokládal soud za právně irelevantní i tento dodatek.
Obvodní soud dále uvedl, že podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vzniká za podmínek v něm uvedených oprávněným osobám nárok uplatnitelný podle zvláštního zákona. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 92/1991 Sb. Ten však upravuje odlišnou materii než zákon č. 87/1991 Sb. a vylučuje použití normy obecné. Podle § 47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. byly oprávněné osoby povinny uplatnit nárok u příslušného orgánu (Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci) do 6 měsíců od účinnosti tohoto zákona (tj. do 1.10.1991), jinak nárok zaniká. Všechny lhůty stěžovatelům marně uplynuly. Podle názoru soudu nelze vzít v úvahu námitku stěžovatelů, že se teprve v říjnu 1998 dověděli najisto, že původní stavby byly odstraněny a že došlo k zastavění pozemků novými stavbami. Jednak bylo toto tvrzení vyvráceno výše uvedenými dopisy Jihomoravských státních lesů, jednak jsou uvedené lhůty lhůtami propadnými, které prodloužit nelze.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.3.2005, čj. 13 Co 18/2005-69, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil zjistit skutkový stav věci úplným způsobem a že věc správně posoudil i po právní stránce. Je zřejmé, že stěžovatelé uplatnili u soudu sporný restituční nárok po uplynutí prekluzívních lhůt, takže mu nebylo možno vyhovět. Výtky, že právnická osoba, Lesní společnost Jihomoravské lesy, a.s., jako právní nástupce Jihomoravských státních lesů, kterou stěžovatelé považovali za povinnou osobu, jim měla včas sdělit, že stavby tvořící areál pily v P.
byly po převzetí státem odstraněny a na příslušných pozemcích byly zřízeny stavby nové, takže pro stěžovatele přichází v úvahu jen nárok na finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., jsou prý bezvýznamné, protože označená právnická osoba takovou povinnost v žádném případě neměla. Šlo o nárok žalobců (stěžovatelů) a bylo na nich, jak s ním naloží. Pokud se rozhodli jej uplatnit, jsou to oni, kdo nese odpovědnost, v tomto případě procesní, za výsledek, který se nedostavil. V ostatním odvolací soud odkázal na závěry soudu I.
stupně. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.8.2006, čj. 28 Cdo 1141/2006-92, odmítl, neboť podle jeho názoru nebyl dán žádný ze zákonných důvodů dovolání.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že stěžovatelé nesouhlasí s právním posouzení běhu prekluzívních lhůt k uplatnění svých restitučních nároků. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že se obecné soudy, zejména soud I. stupně touto otázkou zabývaly poměrně obsáhle. Provedly všechny navrhované důkazy a na jejich základě učinily příslušné právní závěry. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že L. D., která vyzvala povinnou osobu k vydání předmětných nemovitostí, nebyla oprávněnou osobou a nebyla v době podání výzvy ani zmocněna oprávněnými osobami k jejímu podání.
Námitka stěžovatelů, že ze strany státu (jeho organizací) došlo k jejich mylnému informování, neboť je prý tyto orgány neodkázaly na uplatnění finanční náhrady a tím byli stěžovatelé jednáním státu (státních orgánů) uvedeni v omyl, je neopodstatněná. V této otázce se Ústavní soud přiklání ke stanovisku Městského soudu v Praze, vyjádřenému v odůvodnění napadeného rozsudku, že žádná z právnických osob, v případu figurujících, právní povinnost informovat stěžovatele o takové možnosti neměla. Za "uvedení v omyl" tedy takový postup považovat nelze.
Bylo by to možné pouze v případě, že by tyto orgány stěžovatele o určitých skutečnostech, informovaly mylně, což se neprokázalo. Jestliže je neinformovaly vůbec, nemohly je tím uvést v omyl. I v tomto případě platí zásada vigilantibus iura scripta sunt; jestliže tedy stěžovatelé svůj nárok neuplatnili včas, nelze tuto chybu napravovat prostřednictvím neústavního výkladu práva. Proto Ústavní soud v postupu obecných soudů protiústavnost neshledal.
Pokud jde o námitku obsaženou v podání stěžovatelů ze dne 1.11.2006, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil lhůtu stanovenou § 13 zákona č. 87/1991 Sb., Ústavní soud poukazuje na to, že lhůty stanovené zmíněným ustanovením jsou lhůtami propadnými, nezávislými na vědomí stěžovatelů o jejich nárocích. Pro stěžovatele platila k uplatnění nároku lhůta jednoho roku od nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy do 1.4.1992. Do té doby měli podat písemnou žádost ústřednímu orgánu státní správy o finanční náhradu, což neučinili. Teprve pokud by podali takovou žádost a nebylo by jim vyhověno, měli možnost uplatnit nárok u soudu v obecné promlčecí lhůtě tří let.
Pro úplnost poukazuje Ústavní soud na správnou argumentaci Městského soudu v Praze, pokud jde o nález Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. Podle uvedeného nálezu byla ke dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, tedy k 8.7.1998, zrušena část ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona". Jednoroční lhůta uvedená v ust. § 13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. se otevřela dnem vykonatelnosti uvedeného ústavního nálezu, tedy výše uvedeným dnem jeho uveřejněním ve Sbírce zákonů.
Tato lhůta se však obdobně jako v případě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nově otevřela jen osobám, které se nálezem staly osobami oprávněnými, tedy těm, které dosud nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČR a před 1.1.1993 na území tehdejší ČSFR. Běh této nové lhůty se však netýkal osob, mezi něž patřili i žalobci, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, protože tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR splňovaly a pouze, lhostejno proč, svůj nárok neuplatnily včas.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne15. května 2007
Vojen Güttler v.r. předseda senátu