Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. září 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Z. M., zastoupenou Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, P.O.BOX 2, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2006, č. j. 47 Nc 4555/2005 - 41, t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení obecného soudu, neboť má za to, že postupem soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle stěžovatelky došlo k porušení rovnosti účastníků v řízení před soudem ve smyslu ustanovení čl.
37 Listiny, k porušení ústavních předpisů o výkonu soudní moci, o soudní ochraně práv dle čl. 90 Ústavy ČR a o způsobu rozhodování soudu, zejména ustanovení o vázanosti soudu zákonem při rozhodování dle čl. 95 odst.1 Ústavy ČR. V záhlaví citovaným usnesením byly okresním soudem zamítnuty námitky stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 13.6.2006, č.j. 122 EX 89/05 - 64. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud porušil její základní právo na spravedlivý proces garantované čl.
36 Listiny tím, že se nijak nezabýval jejími výhradami proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, který jí byl doručen 13.6.2005 a jež byly vyčísleny částkou 7.899,-Kč, a navíc svoje rozhodnutí ponechal bez jakéhokoliv odůvodnění. V takovém postupu dále stěžovatelka spatřuje i porušení ústavních předpisů o výkonu soudní moci, o soudní ochraně práv, jakož i ustanovení o vázanosti soudu zákonem při rozhodování. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení svým nálezem zrušil. Ústavní soud si dále vyžádal od Nejvyššího soudu ČR kopii dovolání podaného stěžovatelem dne 24.8.
2006. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost.
Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti.
Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelkou podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu ČR posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti. Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu ČR a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost.
To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 236 a násl.) výslovně vyloučena. Jak Ústavní soud zjistil z výše citované vyžádané kopie podání, stěžovatel k datu podání ústavní stížnosti, tj. dne 24. 8. 2006, podal proti ústavní stížností napadenému usnesení okresního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.
Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů. Byť je ústavní stížnost nepřípustná, možno jako obiter dictum konstatovat, že stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 a 37 Listiny, ani čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy v postupu okresního soudu shledat nelze. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. září 2006 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj