Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3530/2023-282 ze dne 14. prosince 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 202/2022-267 ze dne 17. dubna 2023 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 32 C 354/2018-243 ze dne 14. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Stěžovatelka utrpěla při dopravní nehodě dne 14. prosince 2015 jako spolujezdkyně ve vozidle Toyota Yaris ("vozidlo T"), které řídil její syn, vážná zranění. O tři roky později, po ustálení zdravotního stavu, dne 14. prosince 2018 podala u Okresního soudu v Ostravě ("okresní soud") žalobu o zaplacení částky 2 163 654 Kč (485 016 Kč jako bolestného a 1 678 638 Kč jako odškodnění ztížení společenského uplatnění). Žalobu o náhradu nemajetkové újmy na zdraví spolu se stěžovatelkou podal i její syn (společně "žalobci"). Žalobci plnění požadovali po L. J. jako pojistníkovi, který měl s vedlejší účastnicí ("pojišťovna") uzavřenou pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla T, a po E. J. jako vlastníkovi vozidla T. Jako vedlejší účastníky na straně žalovaných označili žalobci pojišťovnu (a Českou kancelář pojistitelů, která do řízení nevstoupila). V žalobě tvrdili, že nehodu způsobil porušením povinnosti neznámý řidič červeného vozidla zn. Fabia ("vozidlo F"), který od nehody ujel ("skutkové tvrzení 1"). Dne 14. října 2019 stěžovatelka uplatnila u žalované pojistnou událost a pojišťovna jí na základě pojistné smlouvy o odpovědnosti z provozu vozidla s pojistníkem vozidla T vyplatila v listopadu a prosinci 2019 pojistné plnění ve výši 433 451 Kč (ve vztahu k bolestnému) a 939 140 Kč (ve vztahu k náhradě za ztížení společenského uplatnění). Synovi stěžovatelky pojišťovna neplnila ničeho. Dne 16. ledna 2020 vzala stěžovatelka částečně zpět žalobu proti E. J. v rozsahu plnění pojišťovny, proti L. J. vzali žalobci žalobu zpět zcela. Žalobci současně navrhli záměnu účastníků, konkrétně, aby namísto E. J. v řízení vystupovala vedlejší účastnice. Okresní soud těmto návrhům vyhověl usnesením ze dne 10. září 2020 (žalovanou stranou pak byla již jen pojišťovna). Žalobci setrvali na tvrzení, že nehodu zavinil řidič vozidla F.
3. Teprve při jednání dne 1. února 2022 v reakci na procesní obranu pojišťovny změnili toto skutkové tvrzení tak, že dopravní nehodu zavinil syn stěžovatelky jako řidič vozidla T porušením povinnosti řidiče spočívající v nepřiměřené rychlosti ("skutkové tvrzení 2"). V reakci na to okresní soud usnesením ze dne 10. března 2022 připustil změnu žaloby a pojišťovna vznesla ohledně požadavku stěžovatelky námitku promlčení práva a ohledně požadavku syna namítla nedůvodnost s odkazem na § 7 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), podle kterého pojistitel nehradil újmu řidiči vozidla, jehož provozem byla újma způsobena.
4. Okresní soud obranu pojišťovny shledal důvodnou a napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky (výrok I) i jejího syna (výrok II) zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Ohledně stěžovatelky okresní soud uzavřel, že k ustálení zdravotního stavu stěžovatelky došlo ke dni 14. prosince 2015, tříletá promlčecí lhůta pro vykonání práva na odškodnění ztížení společenského uplynula ke dni 15. prosince 2021 (na bolestné ještě dříve). Stěžovatelka vůči pojišťovně právo vykonala až změnou skutkových tvrzení dne 1. února 2022, neboť teprve tehdy vymezila důvody svědčící pro pasivní věcnou legitimaci pojišťovny (při skutkovém tvrzení 1 byla žaloba nedůvodná pro absenci pasivní věcné legitimace). Plnění pojišťovny dílčím způsobem podle okresního soudu nebylo uznáním dluhu prodlužujícím promlčecí lhůtu.
5. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání žalobců rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Shledal, že povaha uplatněného nároku vůči pojišťovně byla vymezena až změnou skutkového tvrzení 1 na skutkové tvrzení 2, teprve tehdy došlo k uplatnění práva na pojistné plnění. Ohledně stěžovatelky odkázal na § 635 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se právo na pojistné plnění promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu újmy, na kterou se pojištění vztahuje, a na judikaturu Nejvyššího soudu k tomuto ustanovení. Uzavřel, že vzhledem k promlčení práva na náhradu újmy na zdraví je promlčeno i právo na pojistné plnění. Současně vysvětlil (bod 14 rozsudku), proč předchozí plnění pojišťovny nelze považovat za uznání dluhu pojišťovny a tak za důvod pro delší promlčecí lhůtu.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání žalobců (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V části, kterou žalobci napadali rozsudek krajského soudu, kterým bylo rozhodováno o právech druhého z nich, Nejvyšší soud odmítl dovolání pro subjektivní neoprávněnost, ve zbylé části pak dovolání stěžovatelky do výroku o věci samé odmítl z důvodu, že se krajský soud neodchýlil od své judikatury, poukázal shodně s krajským soudem na § 635 odst. 2 občanského zákoníku a svůj judikaturní výklad; dovolání syna stěžovatelky ve zbytku odmítl pro vady. K posouzení částečného plnění pojišťovnou jako uznání dluhu nevymezila stěžovatelka předpoklad přípustnosti, proto tuto otázku Nejvyšší soud nemohl projednat, přesto alespoň stručně vysvětlil, že z postoje pojišťovny v řízení ohledně žalovaného plnění jasně plynulo neuznání zbytku dluhu.
7. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že v řízení neproběhlo žádné dokazování, obecné soudy bez dalšího přejaly právní názor pojišťovny o promlčení práva a uplatněným nárokem se nezabývaly. Obecné soudy podle ní přehlédly, že předmětem řízení není právo na výplatu pojistného plnění, ale toliko spor o výši částky z uznaného dluhu na výplatu bolestného a ztížení společenského uplatnění. Tento nárok stěžovatelka uplatňovala od počátku řízení a u pojišťovny jej uplatnila v říjnu 2019, ta částečně plnila, proto počala běžet nová promlčecí lhůta. Podle názoru stěžovatelky jí obecné soudy upřely ochranu, vyložily-li chybně předmět řízení a věcně její nárok neprojednaly. Nejvyššímu soudu vytýká, že právní názor nižších soudů mechanicky převzal.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou. Ústavní stížnost je včasná a přípustná a byla podána stěžovatelkou jako oprávněnou osobou, to však pouze v rozsahu, kterým stěžovatelka brojí proti té části napadených rozhodnutí obecných soudů, kterou rozhodovaly o jejích právech. V části, kterou napadá rozhodnutí týkající se práv svého syna, oprávněnou osobou zjevně není.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že - v rozsahu, kde je stěžovatelka oprávněnou osobou - jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s vymezením předmětu řízení před obecnými soudy v jeho průběhu a s posouzením promlčení stěžovatelčina práva. Ústavní soud podotýká, že je třeba rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé újmy vůči odpovědné osobě (§ 2910, 2927 a násl. občanského zákoníku) a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), tedy na pojistné plnění. Obecné soudy stěžovatelce srozumitelně vysvětlily rozdíl mezi těmito dvěma právy. Stěžovatelka v reakci na možnou prohru z důvodu chybějící pasivní věcné legitimace pojišťovny změnila skutkové tvrzení 1 na skutkové tvrzení 2. Teprve změnou žaloby (skutkového tvrzení) stěžovatelka vykonala právo na pojistné plnění a teprve tím vůbec založila pasivní věcnou legitimaci pojišťovny. Stalo se tak však až po uplynutí promlčecí lhůty, a vzhledem k tomu, že pojišťovna vznesla námitku promlčení, nepředešla tím stěžovatelka zamítnutí žaloby. Obecné soudy stěžovatelce též vysvětlily, proč pojišťovna plněním koncem roku 2019 neuznala dluh a nedošlo tak k prodloužení promlčecí lhůty, které by mohla zabránit prohře stěžovatelky. Tvrdí-li stěžovatelka, že se obecné soudy mýlí, že k prodloužení promlčecí lhůty ve vztahu k právu na bolestné a odškodnění za ztížení společenského uplatnění došlo, opět zcela přehlíží, že vůči pojišťovně stěžovatelce mohlo svědčit právo pouze na pojistné plnění a nikoli na náhradu újmy na zdraví. Plnění pojistného pojišťovnou již pojmově nemohlo způsobit uznání dluhu (škůdce) na odčinění nemajetkové újmy na zdraví a tím prodloužení promlčecí lhůty ve vztahu k takovému právu. Ústavní soud nemá, co by argumentaci obecných soudů z ústavněprávního hlediska vytkl. Obecné soudy též nepochybily, nezabývaly-li se po důvodně vznesené námitce promlčení nárokem samotným a neprováděly dokazování.
13. Ústavní soud ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu