Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele S. D., zastoupeného ing. B. D., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 12 To 383/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 24. 11. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 26. 11. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 12 To 383/99, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 8 Nt 431/99. Posledně jmenovaný soud zamítl žádost stěžovatele o přeřazení z věznice s dozorem do věznice s dohledem.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, když okresní i krajský soud znovu posuzovaly, zda jeho zařazení do typu věznice je správné a přitom se měly při posuzování jeho žádosti zabývat pouze otázkami, jež pro přeřazení stanoví ustanovení § 39b trestního zákona. Namítá, že ustanovení 39a trestního zákona stanoví zařazení do určitého typu věznice, avšak není nikde upraveno, že by odsouzený musel celou dobu výkonu trestu odnětí svobody v něm absolvovat. Je toho názoru, že pro přeřazení splňoval požadavky kladené ustanovením § 39b odst. 2 a 6 a vedení věznice i státní zástupce jeho přeřazení doporučovali.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 83 Ústavy ČR je totiž hlavním posláním Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Seznámil se s oběma usneseními obecných soudů, které zamítly přeřazení stěžovatele z věznice s dozorem do věznice s dohledem a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Ustanovení tohoto článku Listiny základních práv a svobod chrání následující právo: "Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem".
Z usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování v souladu s ustanovením § 39b odst. 2 trestního zákona o přeřazení do věznice jiného typu, podle kterého o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem rozhodne soud tehdy, jestliže chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu. Krajský soud však v tomto případě dospěl k závěru v právě opačném smyslu a své stanovisko odůvodnil vyšší mírou narušenosti odsouzeného, která nezaručuje u odsouzeného splnění účelu výkonu trestu ve věznici s dohledem.
Ústavní soud konstatoval, že se nezabývá přehodnocováním důvodů, které vedly nebo nevedly k rozhodnutí soudů o přeřazení odsouzeného do mírnějšího režimu věznice, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu a taková rozhodnutí jsou plně v jejich kompetenci. Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k situaci, kdy by stěžovatel byl trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen, jak má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, tedy že by došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. Pokud soudy v tomto případě jen nepoužily svého oprávnění rozhodnout o přeřazení do věznice s mírnějším režimem, nešlo o zásah do ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud proto musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu