Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. A. J., t.č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31.1.2005, sp.zn. 6 To 104/2004, a proti nečinnosti Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30.8.2006, se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť jím měla být porušena jeho základní práva podle čl. 10 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování jeho základních práv spočívajícím "ve výkonu rozhodnutí výkonem trestu odnětí svobody" a aby mu přikázal propustit stěžovatele na svobodu.
Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ze sdělení Městského soudu v Praze, doručeného Ústavnímu soudu dne 8.9.2006, se zjišťuje, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze převzal stěžovatel dne 21.3.2005, takže konec lhůty k podání ústavní stížnosti připadl na den 22.5.2005 (pozn.: dne 20.5.2005 byla sobota). Ústavní stížnost tedy podal stěžovatel zjevně po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost proti citovanému rozsudku podle ustanovení § 43 odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítnout.
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování stěžovatelových základních práv a přikázal mu, aby jej propustil na svobodu, Ústavní soud konstatuje, že vydání takového rozhodnutí by bylo na místě jen tehdy, kdyby bylo zároveň meritorně rozhodnuto o zrušení rozhodnutí, na jehož základě byl výkon trestu odnětí svobody nařízen. Protože však ústavní stížnost byla odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí negativně promítnout i do návrhu podaného proti postupu Městského soudu v Praze. Ústavní soud proto tento návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písmeno e), jako nepřípustný, odmítl.
Stěžovatel v návrhu rovněž uvedl, že dne 22.3.2005 podal ministru spravedlnosti v uvedené věci podnět k podání stížnosti pro porušení zákona podle § 266 tr. řádu. Ke dni podání ústavní stížnosti nebylo o podnětu rozhodnuto a stěžovatel má [s poukazem na ust. § 75 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu] za to, že v řízení dochází ke značným průtahům a tím k zásahu do jeho základních práv. K tomu Ústavní soud poukazuje na svou dřívější judikaturu, podle které podnět ke stížnosti pro porušení zákona je možné považovat toliko za informaci subjektům, oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky (viz např. usnesení sp.zn. III.ÚS 124/93 , www.judikatura.cz). Případnou opožděnou reakci či nečinnost ministra spravedlnosti proto nelze považovat za zásah do základních práv stěžovatele, daných ústavním pořádkem České republiky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2006
Vojen Güttler v.r. soudce zpravodaj