Přechod majetku na stát buď konfiskací nebo znárodněním
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci
stěžovatelky - pozůstalosti po zemřelém E. IV. H., zastoupené
E. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 25. 2. 1993, č. j. 29 Co 762/92-84 a rozsudku Okresního soudu
v Liberci z 2. 7. 1992 sp. zn.9 C638-92 ve věci určení
vlastnictví, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Okresního
soudu v Liberci ze dne 2. 7. 1992, č.j. 9 C 638/92-57, jímž byla
zamítnuta její žaloba na určení, že je jako právní nástupce E. IV. H. výhradním vlastníkem podniku Poživatina, n. p., (nyní
provozovaného žalovaným podnikem Čokoládovny Praha 4), žaloba na
určení, že žalovaný není vlastníkem uvedeného podniku a návrh na
vydání předběžného opatření, jímž by bylo zakázáno, aby žalovaný
podnik byl privatizován, aby jakkoli nakládal podnikem Poživatina
n. p., a aby provedl další úkony v žalobě uvedené. Stěžovatelka
rovněž podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, č. j. 29 Co 762/92-84, jímž
byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Stěžovatelka uvedla, že výše citovanými rozsudky byla vůči ní
porušena následující ústavně zaručená základní práva a svobody:
1. princip rovnosti zakotvený:
a) v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje
rovnost práv, (podle něhož "lidé jsou si svobodni a rovni
v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou
nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné");
b) v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
zaručující užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou bez jakékoli
diskriminace, (podle něhož "užívání práv a svobod přiznaných touto
Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli
důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství,
politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ,
příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné
postavení".)
Porušení principu rovnosti z hlediska obsahového spatřuje
stěžovatelka zejména v zákonném vymezení skupiny oprávněných osob,
kterým se restituční nárok upírá, nejsou-li státními občany
republiky či nemají-li trvalé bydliště na jejím území, ve
skutečnosti, že se restituční nároky nevztahují na právnické osoby
a v možnosti zmírnit jen některé majetkové křivdy. Poukazuje i na
to, že v tomto případě má ležící pozůstalost (stěžovatelka) jen
přechodnou podobu do dne, kdy bude dědictví předáno určitému
dědici, tedy osobě fyzické. 2. princip ochrany vlastnického práva a neposkytnutí soudní
ochrany vlastnictví, což, jak tvrdí stěžovatelka, představuje
rozpor:
a) s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento článek
poskytuje ochranu vlastnictví, neboť stanoví, že každý má právo
vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje;
b) s čl. 4 odst.
2 a 4 Listiny, podle něhož zákonem stanovené meze
práv nesmí porušit samotnou podstatu a smysl zaručených práv. c) s čl. 1 prvního Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992
Sb.), jež zakotvuje právo pokojného užívání vlastního majetku,
(a který zní "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně
užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku
s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon
a obecné zásady mezinárodního práva".)
Porušení principu ochrany vlastnického práva a neposkytnutí
soudní ochrany vlastnickému právu spatřuje stěžovatelka v tom, že
se soud nevypořádal s otázkou právního titulu zániku vlastnictví,
neboť nedospěl jednoznačně k závěru, že " k zániku nedošlo na I. základě dekretu č. 108/1945 Sb.". Stěžovatelka má za to, že byla
zbavena vlastnických práv právě na základě dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku
a Fondech národní obnovy. Soudy prý konečně měly prověřit otázku
vlastnického práva zevrubně, v plném rozsahu žalobního titulu. Stěžovatelka proto navrhla, aby
a) podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve slovech "pokud je státním občanem České
a Slovenské Federativní Republiky a má trvalý pobyt na jejím
území" a ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve
slovech "státní občan České a Slovenské Federativní Republiky,
který má trvalý pobyt na jejím území" pro rozpor s čl. 1 a 4 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod zrušena. V doplňujícím
podání ze dne 11. 11. 1993 dále stěžovatelka navrhla i zrušení
částí ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a § 4 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. ve slovech "pokud jsou státními občany ČSFR
a mají trvalý pobyt na jejím území",
b) byly zrušeny i napadené rozsudky Okresního soudu v Liberci
a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tato ústavní stížnost byla
dále rozšířena podáními ze dnů 1. 2. 1994, 29. 9. 1994 a 29. 11. 1994, která její údaje rozvádějí a doplňují. Ústavní soud se nejdříve zabýval návrhem na zrušení vpředu
uvedených ustanovení (jejich částí) zákona č. 87/1991 Sb. a zákona
č. 229/1991 Sb. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 2. 12. 1993 č.j. Pl. ÚS 32/93-17
byl návrh stěžovatelky na zrušení částí
§§ 3 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb. a částí §§ 4 odst. 1, 2
zákona č. 229/1991 Sb. odmítnut s poukazem na nesplnění podmínek
§ 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť uvedený návrh
byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Plénum (postupujíc
analogicky podle § 43 odst. 1 písm. d) cit.
zákona) totiž
dovodilo, že obecné soudy zamítly žalobu nikoli proto, že není
dána podmínka státního občanství stěžovatelky a jejího trvalého
pobytu na území republiky - což stěžovatelka napadala - nýbrž
proto, že žaloba byla podána osobou právnickou a nikoli osobou
fyzickou, takže nebyly splněny podmínky § 3 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka se tedy domáhala zrušení té části zákona,
která nebyla důvodem zamítnutí žaloby obecnými soudy. Ústavní soud se dále zabýval vlastní ústavní stížností. V napadeném rozsudku Okresního soudu v Liberci se uvádí, že
právní předchůdce žalobce byl vlastníkem firmy továrna Poživatiny
E. H., který byl jako jediný majitel ještě ke dni 12. 9. 1945
zapsán v obchodním rejstříku Krajského soudu v Liberci. Nebylo
však prokázáno, že by vlastnické právo bylo "porušeno na základě
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb." Továrna poživatin E. H. byla znárodněna vyhláškou ministryně výživy ze dne 18. 8.1948,
č. 2150 Úředního listu, podle zákona č. 115/1948 Sb. Zákon č. 87/1991 Sb. však bez dalšího vlastnictví nevrací, ale určuje
toliko osoby oprávněné žádat navrácení vlastnictví a zmírňuje
pouze některé majetkové křivdy. Žalobce si však byl vědom toho, že
v daném případě zákonné podmínky nesplňoval, neboť nešlo
o státního občana ČSFR, který má trvalý pobyt na území republiky. Proto žalobě na určení vlastnického práva nemohlo být vyhověno. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen s tím, že je třeba zkoumat dvě eventuality
odnětí majetku právního předchůdce stěžovatelky a jeho přechodu na
stát. a) Pokud by došlo k pozbytí vlastnictví na základě dekretu č. 108/1945 Sb., bylo by třeba posoudit v prvé řadě námitku jeho
neplatnosti a neúčinnosti. Vládnout formou dekretů byl oprávněn
prezident republiky. Prozatímní národní shromáždění uvedený dekret
(i další dekrety prezidenta republiky) ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. schválilo. Dekret tedy nepozbyl platnosti. K jeho
zrušení nedošlo, takže je platný, účinný a pro obecné soudy
závazný. Pokud tedy právní předchůdce žalobce pozbyl vlastnictví
účinností dekretu č. 108/1945 Sb., byla by žaloba na určení
vlastnictví nedůvodná. b) Pokud by daná věc byla podřazena pod ustanovení zákona č. 115/1948 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních
podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých
poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru, poukazuje
krajský soud na vyhlášku ministryně výživy č. 2150 Úředního listu
ze dne 18. 8. 1948, v níž bylo uvedeno, že se Továrna poživatin E. H. dnem 1. 1. 1948 znárodňuje. Tato vyhláška podle krajského soudu
pouze deklarovala přechod vlastnictví, který nastal již 1. 1. 1948 ex lege (zákonem č. 115/1948 Sb.). Žádný z restitučních
zákonů, tj. ani zákon č. 403/1990 Sb. ani zákon č. 87/1991 Sb. tento zákon nezrušily. Restituční předpisy nevycházejí ani v tomto
případě z principu obnovení vlastnictví ex tunc, nýbrž z principu
nového nabytí vlastnictví na základě dohody o vydání věci a její
registrací (popř.
později vkladem do katastru nemovitostí). Pro vydání věci vyžadují restituční zákony další náležitosti,
které v daném případě splněny nejsou. Oprávněnou osobou podle
§ 3 zákona č. 87/1991 Sb. je totiž pouze osoba fyzická, jejíž věc
přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 citovaného
zákona, pokud je státním občanem České republiky a má trvalý pobyt
na jejím území. Žalobce je však osobou právnickou, takže
posuzování jejího státního občanství a pobytu nepřichází v úvahu. Krajský soud konečně neshledal důvod pro postoupení věci Ústavnímu
soudu ve smyslu § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť nedospěl
k závěru, že obecně závazný právní předpis, který se věci týkal,
je v rozporu s Ústavou, zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou
je republika vázána. Okresní soud v Liberci se jako účastník řízení k ústavní
stížnosti nevyjádřil. Krajský soud v Ústí nad Labem se ve svém vyjádření odvolal na
právní závěry, které jsou obsaženy v rozsudku, jenž byl ústavní
stížností napaden. Vedlejší účastník Čokoládovny, a.s., k věci uvedl, že ústavní
stížnost je nepřípustná, protože podle § 71 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je takový postup proti pravomocnému
rozhodnutí soudu vyloučen. Za rozhodující považuje skutečnost, že
předmětná nemovitost byla konfiskována dekretem č. 108/1945 Sb. jako majetek patřící osobě německé národnosti. Ke konfiskaci podle
citovaného dekretu došlo ze zákona a její vyhlášení výměry
bývalého národního výboru Liberec v letech 1946 a 1947 mělo povahu
pouze deklaratorní. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou, že vzhledem
k ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je ústavní
stížnost nepřípustná. Podle tohoto ustanovení ostatní pravomocná
rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen,
zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí
však nelze vykonávat. Ze zákonného textu i ze systematického
zařazení § 71 odst. 2 zákona do hlavy druhé, oddílu prvního,
nazvaného "řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů", je
zřejmé, že citované ustanovení - jehož se vedlejší účastník
dovolává - se týká výlučně uvedeného řízení (o zrušení zákonů
a jiných právních předpisů) a nikoli řízení o ústavní stížnosti. Z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jednoznačně plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická
nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím
..., opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo
porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je mimo
jakoukoli pochybnost, že rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu
tohoto ustanovení je i rozhodnutí obecného soudu. Proto námitce
nepřípustnosti ústavní stížnosti, kterou podal vedlejší účastník,
nebylo možné vyhovět. Ostatně, namítaný důvod nepřípustnosti
ústavní stížnosti zákon o Ústavním soudu ani nezná (srov. § 75
zákona č. 182/1993 Sb., §§ 72 odst. 3, 66 tohoto zákona). Ústavní soud dále doplnil řízení některými dalšími důkazy.
Ústavní soud vzal za prokázáno dopisy Majetkového úřadu ze
dnů 10. 3. 1994, 14. 4. 1994 a přiloženým přípisem Jednotného
národního výboru v Liberci ze dne 30. 5. 1952, č.j. VIII/1-193.1-30.5.1952-H/72, že majetek E. H. byl tamním výměrem
ze dne 4. 10. 1946, č. 40899/46, a ze dne 4. 9. 1947, č.j. 1051/47 podle § 1 odst. 1 č. 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. pravomocně zkonfiskován. Originál konfiskačních
výměrů nemá majetkový úřad k dispozici. Dopisem Majetkového úřadu
ze dne 20. 5. 1994 bylo zjištěno, že tento orgán vysvětluje rozpor
mezi konfiskací továrny v letech 1946 a 1947 a jejím pozdějším
znárodněním podle vyhlášky č. 2150/1948 Úředního listu z 18. 8. 1948 tím, že tehdejší ministerstvo výživy otázku konfiskace
nepřešetřilo a znárodnilo majetek, který již byl ve vlastnictví
státu od nabytí účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. Tyto případy,
jak bylo prokázáno dopisem téhož úřadu ze dne 12. 1. 1995, nebyly
ojedinělé. Z fotokopie přihlášky majetku ze dne 18. 12. 1947 na jméno
"H. E. starší" se dále zjišťuje, že přihlašovatel v textu uvedl:
o svém závodním majetku v ČSR (továrna poživatin v Liberci)... nemám podati ... žádnou přihlášku, poněvadž tento majetek je
konfiskován podle vyhlášky magistrátu ... města Liberce ze dne 4. 10. 1946, č.j. 40899/46. Ze zprávy Okresního úřadu v Liberci ze dne 27. 6. 1994 bylo
zjištěno, že bližší písemná dokumentace ve věci konfiskace majetku
E. H. nebyla nalezena. Dopisem Státního ústředního archívu v Praze, došlým dne 27. 2. 1995, zn. SÚA 1389/40-95, bylo prokázáno, že ve fondech tohoto
archívu jsou založeny pouze tyto základní doklady: dopis
Ministerstva výživy SR ze dne 27. 3. 1948, č.j. 51.770/V-48
o zavedení národní správy do podniku E. H., továrna poživatin,
, a o jmenování Československých čokoládoven, n.p., Praha,
národním správcem, dopis Ministerstva výživy ze dne 18. 1. 1949,
č.j. 4.705/V-1949 o zrušení uvedené národní správy (s poukazem na
začlenění majetkové podstaty firmy do národního podniku) a výpis
z firemního rejstříku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 3. 1949, zn. Firm. 298/A VII 576, v němž je uvedeno, že podle výše
uvedeného "výměru" ministerstva výživy se vymazuje poznámka
národní správy v důsledku začlenění konfiskované majetkové
podstaty firmy do firmy Poživatina, n.p., v Liberci. Jiné
písemnosti nebyly ve fondech Státního ústředního archívu nalezeny. Tento archív se nevyjádřil - byť byl vyzván - k otázce, proč došlo
ke znárodnění již dříve zkonfiskovaného majetku. Dopisem Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 3. března 1995, zn. 324/95-162, bylo prokázáno, že toto ministerstvo
(archívní oddělení) provedlo potřebné šetření, ale žádné doklady
k majetku (rozuměj firmy E. H.) nebyly nalezeny. K výše uvedenému
rozporu se toto ministerstvo rovněž nevyjádřilo. Ve zprávě Majetkového úřadu, oddělení mezistátních dohod, ze
dne 10. 3. 1994, č.j. MD/26/94/Kr/k, se dále uvádí, že majetek
rakouského státního občana E. H., nar. 19. 6. 1887, zemřelého 1986, byl konfiskován dekretem č. 108/1945 Sb.
a byl vypořádán
Smlouvou mezi Rakouskou republikou a ČSSR o vypořádání určitých
finančních majetkoprávních otázek ze dne 19. 12. 1974. Touto
smlouvou byl vypořádán majetek rakouských občanů, dotčený do 19. 12. 1974 některým československým opatřením odnímajícím nebo
omezujícím vlastnické právo, a to za předpokladu, že bývalý
vlastník byl rakouským občanem ke dni 27. 4. 1945 a on nebo jeho
dědici měli rakouské státní občanství ke dni 19. 12. 1974, tj. dni
podpisu smlouvy. Ve zprávě téhož Majetkového úřadu ze dne 24. 6. 1994 se dále
uvádí, že veškerý majetek byl takto vypořádán, pokud nepřesahoval
hodnotu 1 mil. Kč tehdejší československé měny. Na zbývající
majetek se vztahovala tzv. neintervenční doložka, kterou se
Rakouský stát zavázal nepodporovat nároky svých občanů, na které
se vypořádání majetku nevztahovalo. Obsah citovaných zpráv Majetkového úřadu byl potvrzen
i z vlastního textu Smlouvy mezi Rakouskou republikou a ČSSR
o vypořádání určitých finančních majetkoprávních otázek ze dne
19. 12. 1974. Prohlášeními o přijetí ze dnů 2. 12. 1976 a 25. 11. 1980
vzal Ústavní soud za prokázáno, že E. H., narozený 1897
přijal od Finančního ředitelství pro Vídeň , Dolní Rakousko
a Burgenland částku 240.000 rakouských šilinků jako náhradu za
všechny "mně" (nám) (podle §§ 1, 10 až 34 ve spojení s § 39
odškodňovacího zákona - ČSSR, Spolkové Sb. zák.č. 452/1975)
příslušející nároky podle tohoto spolkového zákona a částku
400.000 rakouských šilinků jako náhradu za všechny "mně" (nám)
(podle Spolkového zákona č. 557/1979 z 18. 12. 1978 Spolkové
Sbírky zákonů, jímž byl změněn odškodňovací zákon - ČSSR, Spolkové
Sbírky zák. č. 452/1975) příslušející nároky. Ústavní stížnost není důvodná. ad 1) Stěžovatelka se dovolává porušení principu rovnosti
s poukazem na protiústavnost zák. č. 87/1991 Sb. Návrh na zrušení
zákona, resp. některých jeho ustanovení, sice podán byl, avšak
Ústavní soud jej odmítl. V rámci řízení o této ústavní stížnosti
již proto protiústavnost uvedeného předpisu uplatňovat nelze. Porušení principu rovnosti podle článku 1 Listiny základních práv
a svobod a podle článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod tedy Ústavní soud ani z namítaného důvodu ani
z jiného důvodu neshledal. V této souvislosti lze tedy jen pro úplnost dodat, že po
listopadu 1989 řešil tehdejší československý stát prostřednictvím
svého nejvyššího zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových
křivd, které nastaly po 25. únoru 1948. Parlament se nepostavil na
stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze křivdy
některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo
věci suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu
budou majetkové křivdy odčiněny. Stav, že budou reparovány křivdy
jen fyzickým osobám, byl mimo jiné vyvolán snahou o obnovu
základních lidských práv a svobod v nově budované demokratické
společnosti.
Lze ostatně připomenout, že v žádné jiné
středoevropské či východoevropské zemi (s výjimkou Německa)
majetkové křivdy napravovány nebyly. Nejde tedy ani v zákonném
textu ani při aplikaci zákona o svévolné rozlišování mezi
postiženými osobami, jak tvrdí stěžovatelka, ale toliko o možnou
a pro stát i finančně únosnou nápravu křivd vzniklých
občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty
učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se
zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů
vyjádřená Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv
a navazujícími mezinárodními pakty o občanských , politických,
hospodářských a kulturních právech. ad 2) Při úvaze o namítaném porušení principu ochrany vlastnického
práva a neposkytnutí soudní ochrany bylo třeba - což ostatně
stěžovatelka požadovala - zejména posoudit, jakou právní formou
a kdy došlo k odnětí majetku firmy E. H. v Liberci. Krajský soud
připustil eventualitu konfiskace tohoto majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. i eventualitu jeho znárodnění podle zákona č. 115/1948 Sb. a přijal právní závěry vyplývající z možné aplikace
jednoho i druhého předpisu. Se zřetelem k tomu jednal i Ústavní
soud, který se po doplnění dokazování přiklonil k eventualitě
první a dovodil, že k odnětí majetku právního předchůdce
stěžovatelky došlo konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb. I když
se konfiskační výměry po uplynutí doby téměř padesáti let zřejmě
nedochovaly, lze se spolehlivě opřít o ostatní provedené důkazy,
zejména o citované prohlášení Jednotného národního výboru
v Liberci (v němž jsou tyto výměry datem i jednacím číslem přesně
identifikovány), o zprávy Majetkového úřadu v Praze, výpis
z firemního rejstříku na č.l. 80 soudního spisu (v němž se hovoří
o začlenění "konfiskované" majetkové podstaty do firmy Poživatiny)
a o přihlášku majetku E. H. z roku 1947, v níž autor fakt
konfiskace majetku výslovně konstatuje a jím také argumentuje. Ostatně, sama stěžovatelka v ústavní stížnosti "má za to", že ke
zbavení vlastnických práv došlo na základě dekretu č. 108/1945
Sb., (dovolává se dopisu rakouského velvyslanectví v Praze ze dne
13. 1. 1966), byť ve svém pozdějším podání ze dne 1. 2. 1994
vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí o konfiskaci neexistuje;
v dalším podání ze dne 29. 9. 1994 však poukazuje na dopis
Jednotného národního výboru v Liberci, z něhož podle jejího
tvrzení jednoznačně plyne, že majetek firmy E. H. byl konfiskován
podle dekretu č. 108/1945 Sb. K témuž závěru, jak již bylo
uvedeno, dospěl i Ústavní soud. Pokud pak vyhláškou č. 2150 Ú.l. ze dne 18. 8. 1948 bylo deklarováno znárodnění továrny poživatin
E. H. v Liberci, podává rozumné vysvětlení tohoto rozporu
Majetkový úřad v Praze, podle něhož příslušné ministerstvo věc
nepřešetřilo a znárodnilo majetek, který již v důsledku konfiskace
státu jako vlastníku patřil, což nebyly případy ojedinělé.
Uvedený závěr nebyl zpochybněn ani dalším doplňujícím
šetřením Ústavního soudu, neboť ani Státní ústřední archív v Praze
ani archív ministerstva zemědělství nebyly s to pro nedostatek
dokladů vysvětlit, proč byl znárodněn majetek již konfiskovaný. Je
tedy zřejmé, že jestliže v souzené věci československý stát
majetek podle citovaného dekretu prezidenta republiky č. 108/1945
Sb. zkonfiskoval a později tento majetek vyhláškou ministryně
výživy podle zákona č. 115/1948 Sb. znárodnil, pak deklaroval jako
znárodněný majetek totéž jmění, jež dříve - tedy ze staršího
právního důvodu - ve vlastnictví státu již bylo. Stát, který věc
nabyl konfiskací, však nemůže tutéž věc později platně znárodnit,
pokud ovšem v mezidobí vlastnictví k ní nepozbyl. Znárodnění je
originárním způsobem nabytí vlastnictví a týž subjekt (stát)
přirozeně nemá právní možnost státi se vlastníkem věci, která již
z jiného (staršího) právního titulu jeho vlastnictvím je. Je proto
třeba na vyhlášku ministryně výživy ČSR č. 2150/1948 Úředního
listu, pokud pod písm. I, bodem 3 vyhlašuje znárodnění podniku
Továrna poživatin Ed. H. (majitel E. H.), pohlížet jako na právní
předpis neúčinný. Jestliže tedy k přechodu majetku firmy E. H. na stát došlo
konfiskací, lze podle zákona č. 87/1991 Sb. uvažovat toliko o jeho
restituci za podmínek ustanovení § 6 odstavce 2 a § 2 odstavce 1
písmeno c) tohoto zákona, avšak jen tehdy, jestliže příslušný
správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretu č. 108/1945
Sb. (za nichž došlo ex lege ke konfiskaci majetku) až po 25. únoru
1948, tedy v rozhodném období ve smyslu § 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Tento názor zastává i judikatura obecných soudů
(R 15/94, R 16/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
a Ústavní soud z hlediska ochrany základních lidských práv
a svobod nevidí důvod se od ní odchylovat. V souzené věci však
výše uvedené podmínky splněny nebyly, neboť tzv. konfiskační
výměry byly vydány v letech 1946 a 1947, tedy mimo období
rozhodné. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon č. 87/1991 Sb., který zmírňuje jen některé majetkové křivdy, zrušen
nebyl a platí i nadále. Nadále je i platný dekret č. 108/1945 Sb.,
ohledně něhož stěžovatelka návrh na zrušení ani nepodala. I kdyby však byly konfiskační výměry vydány po 25. 2. 1948
- což se nestalo - přicházel by v úvahu toliko postup podle § 31
zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož proti rozhodnutím, opatřením
a jiným aktům, které byly vydány v rozhodném období v rozporu se
zákony a jinými právními předpisy a které směřovaly k politické
persekuci nebo ke zvýhodnění z politických důvodů, může prokurátor
podat protest do 31. 12. 1992. Tento postup se však vzhledem
k datu vydání konfiskačních výměrů zřejmě neuskutečnil
a stěžovatelka to ostatně ani netvrdila. Lze poukázat i na ustanovení § 135 odst. 2, 2. věty o.s.ř. (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Podle tohoto
předpisu bylo-li o takové otázce (rozuměj o otázce, o níž přísluší
rozhodnout jinému orgánu) vydáno příslušným orgánem rozhodnutí,
soud z něho vychází. Takovým rozhodnutím jsou i tzv. konfiskační
výměry někdejších národních výborů (srov. judikaturu obecných
soudů, např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 1994,
4 Cdo 19/93, uveřejněný pod č. 34 Bulletinu Vrchního soudu v Praze
č. 3/1994); není důvodu, aby se Ústavní soud od této judikatury
odchyloval). Ze skutkového zjištění vyplynulo, že ke konfiskaci
majetku firmy E. H. v Liberci skutečně došlo a vadnost či
nesprávnost příslušného správního řízení doložena nebyla (srov. R 16/1994). Uvedené úvahy mají ovšem význam jen doplňující, neboť
- jak již bylo uvedeno - konfiskační výměry byly vydány před
rozhodným obdobím, takže základní podmínka ustanovení § 1 zákona
č. 87/1991 Sb. nebyla splněna. I když Ústavní soud (v souladu s první variantou napadeného
rozsudku krajského soudu) dovozuje, že k odnětí majetku firmy
E. H. došlo konfiskací, vzal pro úplnost v úvahu i druhou variantu
uváděnou krajským soudem, který uvažoval též o důsledcích přechodu
vlastnictví této firmy na stát znárodněním. V tomto směru by
Ústavnímu soudu nezbylo, než odkázat na správné závěry krajského
soudu, podle nichž je stěžovatelka (ležící pozůstalost) právnickou
osobou podle rakouského práva - jež je třeba podle § 17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, na
dědické právní poměry aplikovat - takže by nebyly splněny podmínky
§ 3 odst. 1 platného zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle
něhož je oprávněnou osobou jen osoba fyzická za podmínek v zákoně
uvedených. Uvedený předpis je lex specialis, a proto jeho použití
nemůže vyloučit ani citovaný zákon č. 97/1963 Sb. Za tohoto stavu by proto Ústavní soud nemohl akceptovat
námitku obsaženou v ústavní stížnosti, že "právní existence
pozůstalosti má jen přechodnou povahu a že nakonec dojde v každém
případě k přiřčení dědictví konkrétním fyzickým osobám". I když,
jak uvádí stěžovatelka, je ležící pozůstalost - ve srovnání
s českým právem - specifikem rakouského právního řádu, o vydání
majetku je třeba rozhodnout podle platného domácího práva, které
právnické osoby za osoby oprávněné nepovažuje. Ústavní soud - poté, co si vyjasnil skutkovou a právní
problematiku projednávané věci - přistoupil k úvaze, zda byly
napadeným rozhodnutím porušeny článek 11 odst. 1, čl. 4 odst. 2,
4 Listiny základních práv a svobod a článek 1 Dodatkového
protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dospěl k závěru zápornému. Ústavní soud v prvé řadě znovu zdůrazňuje, že ústavní
stížnost (i vlastní žaloba) argumentují do značné míry tím, že
podmínky uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou
protiústavní.
Tato otázka však již byla řešena citovaným usnesením
pléna Ústavního soudu, jímž byl návrh na zrušení částí tohoto
zákona odmítnut, takže rozhodnutí obecných soudů poukazem na
protiústavnost uvedeného právního předpisu s úspěchem napadnout
nelze. Pokud pak stěžovatelka namítala protiústavnost dekretu č. 108/1945 Sb. (podle něhož byla konfiskace majetku E. H. provedena), byla tato otázka již vyřešena nálezem Ústavního soudu
ze dne 8. března 1995,
sp. zn. Pl. ÚS 14/94
, jímž byl návrh na
zrušení dekretu č. 108/1945 Sb. zamítnut. Tento nález je
vykonatelný a je tedy pro všechny orgány a osoby závazný (článek
89 Ústavy). Pokud jde o vlastní soudní rozhodnutí (která tyto právní
předpisy aplikovala), nebyl rovněž shledán jejich rozpor s článkem
11 odst. 1 Listiny a s dalšími výše uvedenými ústavními předpisy. Původní nárok stěžovatelky (ležící pozůstalosti) je založen na
právních poměrech dědických podle rakouského práva, jak
konstatoval již krajský soud. Český právní řád chápe v konkrétním
případě právní postavení stěžovatelky jinak, neboť při úvaze
o vydání majetku se opírá o platný zákon č. 87/1991 Sb., který
vytváří speciální posloupnost právních nástupců původního
vlastníka, jež není posloupností podle dědického práva. V souzené
věci se tedy nelze dovolávat ústavní ochrany práva vlastnit
majetek, neboť tato ochrana je poskytována pouze vlastníku
a nikoli jeho právnímu nástupci, pokud dosud vlastníkem není. V tomto směru lze poukázat i na postupně se vyvíjející judikaturu
Ústavního soudu, z níž plyne, že ústavní předpisy o ochraně
vlastnického práva (např. článek 11 odst. 1 Listiny) lze zpravidla
aplikovat jen u vlastnického práva již existujícího, nikoli však
v případech vycházejících ze zákona o mimosoudních rehabilitacích,
který je konstruován na principu vydání věci oprávněné osobě ex
nunc, takže oprávněný se stává vlastníkem teprve po uzavření
dohody o vydání věci nebo po vydání pravomocného soudního rozsudku
ve smyslu § 5 odst. 3, 4 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 82/94, III. ÚS
23/93). Z těchto důvodů nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že
nebyla poskytnuta soudní ochrana "jejímu vlastnickému právu". Ostatně, pokud toto tvrzení zakládala na tom, že se obecné soudy
nevypořádaly s otázkou přesného právního titulu zániku vlastnictví
E. H., byla tato pochybnost odstraněna v řízení před Ústavním
soudem, který dovodil, že uvedené vlastnictví zaniklo konfiskací
podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Ústavní soud se v průběhu řízení zabýval i otázkou odškodnění
právního předchůdce stěžovatelky E. H. podle Smlouvy mezi
Rakouskou republikou a (bývalou) Československou socialistickou
republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních
otázek ze dne 19. 12. 1974. Z předložených podání a dokladů však
další závěry nevyvozoval, neboť k zamítnutí ústavní stížnosti
stačí v mezidobí zjištěná skutečnost, že majetek E. H. IV.
(právního předchůdce stěžovatelky) přešel na stát konfiskací a že
konfiskační výměry byly vydány před rozhodným obdobím ve smyslu
§ 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ze všech těchto důvodů byla ústavní stížnost v celém rozsahu
zamítnuta. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. 4. 1995