K výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v o návrhu stěžovatelky J. F. na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 30/99, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 30/99, se zrušuje.
Stěžovatelka podala dne 2. 12. 1999 návrh, který směřoval proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca 30/99 - 32, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 30/99, a spisu Finančního úřadu Brno - venkov, sp. zn. 99304/98/293940/2246, Ústavní soud zjistil, že dne 22. 7. 1998 vydal Finanční úřad B. podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, "výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě", kterou vyzval stěžovatelku, jako ručitelku k úhradě vykázaného nedoplatku ve výši Kč 20 000,-- daňového dlužníka "F. a H., spol. s r. o." Proti této výzvě podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že není ručitelkou. Finanční ředitelství v Brně dne 30. 11. 1998, rozhodnutím čj. 5960/98/FŘ/150, odvolání zamítlo.
Zamítavé rozhodnutí Finančního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, podanou ke Krajskému soudu v Brně. V žalobě namítala, že správce daně se nedomáhal nejprve splnění závazku po daňovém dlužníkovi, ale ihned vyzval k zaplacení daňového nedoplatku ji, přičemž dále namítala, že není ručitelkou.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca 30/99 - 32, řízení zastavil. Podle odůvodnění dospěl k závěru, že výzva ručitele k zaplacení daňového nedoplatku podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., je procesním rozhodnutím, protože toto ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně a ručitele. Formuluje pouze ručení v daňovém řízení jako subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. Je tedy napadené rozhodnutí rozhodnutím procesní povahy, a je proto z přezkumné činnosti soudů podle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno.
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že krajský soud porušil její základní práva daná čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jejích práv a povinností, je rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení opravný prostředek přípustný není. V § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání namítat, mimo jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem. A právě námitku, že není ručitelkou, vznesla stěžovatelka ve všech opravných prostředcích, včetně správní žaloby. Soud se tedy měl žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil její základní práva vpředu označená.
Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2000 i ze dne 7. 4. 2000, jako účastník řízení uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu, odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že podle zákonné úpravy části páté o. s. ř. o správním soudnictví jsou mimo jiné vyňata z přezkumné pravomoci soudů rozhodnutí procesní povahy [§ 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.].
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud na podkladě údajů stížnosti a spisových podkladů zjistil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatelky, zaručené ústavním zákonem.
Podle ustanovení § 244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem, nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatelka namítala, že není ručitelkou, uvedla tedy zákonný důvod pro svůj postup. Nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud v Brně, k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí, řízení zastavil.
V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod v čl.
36 odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Je věcí obecného soudu, aby zvážil, zda ke krácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému označení ručitele.
Jen na okraj je třeba poznamenat, že z ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. plyne, že správce daně je nejprve povinen jako daňový subjekt vyzvat daňového dlužníka, který nesplnil daňovou povinnost, k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, která musí být nejméně osmidenní. Teprve nesplní-li daňový dlužník svou povinnost ani v takto určené lhůtě, může správce daně vyzvat k zaplacení daňového nedoplatku ručitele. Ručitelova povinnost zaplatit daňový nedoplatek namísto daňového dlužníka podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., je povinností, která nastupuje teprve tehdy, jestliže daňový dlužník nesplnil svou povinnost. V souzeném případě však správce daně vyzval stěžovatelku k zaplacení daňového nedoplatku, jako ručitelku, aniž by jakkoli doložil, že vyzval k úhradě daňového nedoplatku nejprve daňového dlužníka (byť jen odkazem na číslo jednací výzvy daňovému dlužníku a na to, že daňový dlužník nesplnil svou povinnost ve stanovené lhůtě).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca 30/99, zrušit. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nezabýval se již též tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. května 2000