Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Sylvy Abrahámové, zast. Mgr. Františkem Pohankou, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2012, č.j. 22 Cdo 1274/2011-86, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.11.2010, č.j. 8 Co 2292/2010-57, a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.5.2010, č.j. 18 C 3/2010-32, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a společnosti KOM-REAL CZ, s.r.o., sídlem Dobrovodská 56, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky ohledně posouzení podmínek pro úspěch určovací žaloby, kterou zvolila k ochraně proti zásahu do jejího vlastnického práva. Je notorietou, že mezi předpoklady sine qua non úspěchu určovací žaloby patří i existence žalobcova vlastnického práva k předmětné věci posuzovaná k době rozhodování soudu. Jestliže žalobci nesvědčí v tomto okamžiku vlastnické právo k věci, nemůže být určovací žaloba úspěšná; lhostejno, zda na jeho straně došlo k relativnímu či absolutnímu zániku vlastnického práva.
Jak bylo zjištěno v průběhu řízení, předmětná zeď již několik let není samostatnou věcí v právním smyslu, stala se součástí domu ve vlastnictví vedlejší účastnice (sama stěžovatelka tuto okolnost připustila), proto nemohla být určovací žaloba úspěšná a z tohoto důvodu nemohlo ani dojít k porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny. Budiž připomenuto, že samotné zamítnutí určovací žaloby nevylučuje existenci zásahu do stěžovatelčina vlastnického práva (srov. rozsudek krajského soud ze dne 21.9.2005, č.j.
10 Ca 72/2005-36), je však na stěžovatelce jejím právním zástupci), aby k odstranění zásahu zvolila tentokrát adekvátní právní prostředky (např. žalobu na odstranění stavby založenou na tvrzení, že vedlejší účastnice porušila její vlastnické právo k hraniční zdi stavební činností). V řízení před obecnými soudy ani nedošlo k namítanému porušení čl. 36 Listiny, k čemuž Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný).
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatelky, jako účastníka řízení (pozn. pokud by bylo porušeno její právo účastnit se jednání, tak ani v tomto případě by nemohla být ústavní stížnost přípustná, protože stěžovatelka se nebránila s využitím žaloby pro zmatečnost, když o možnosti jejího využití byla poučena Nejvyšším soudem).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí předmětné hraniční zdi, přitom poukazovala, že jde o žalobu podanou na základě výzvy stavebního úřadu. Okresní soud žalobu zamítl a v odůvodnění zkonstatoval, že podle obsahu žaloby se stěžovatelka fakticky domáhá revize hranice mezi pozemky, což nepatří do pravomoci soudu. Ohledně sporné zdi po provedeném dokazování dospěl k závěru, že netvoří samostatnou věc, nýbrž je součástí domu ve vlastnictví vedlejší účastnice. Zabýval se též námitkou vydržení a neshledal ji důvodnou, neboť nelze vydržet součást věci.
Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, proto prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění posoudil jednotlivé námitky stěžovatelky (ústní jednání bez její přítomnosti, zejména pak povahu zdi, jako součásti domu ve vlastnictví vedlejší účastnice, dále též nepoužití moderačního práva při rozhodnutí o nákladech řízení); zejména akcentoval, že specifikovaná zeď, jako právně samostatný předmět sporu, před zahájením řízení (v roce 1997 či 1998) zanikla stavebně-technickým napojením na stavbu ve vlastnictví vedlejší účastnice (tím se dřívější samostatná věc stala součástí věci hlavní a sdílí s ní jednotný právní režim).
Výslovně uvedl, že neexistuje-li stavba, k níž se stěžovatelka domáhá určení vlastnického práva, nemůže být jejímu žalobnímu návrhu vyhověno. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka tzv. nenárokovým dovoláním, ve kterém namítala, že se krajský soud nezabýval námitkou vydržení zdi, zpochybnila úvahu o tom, že zeď je součástí domu, a tvrdila, že její zástupce nebyl k jednání před okresním soudem obeslán. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl; v odůvodnění (str. 2) objasnil nedůvodnost dvou věcných námitek (neuplatnění námitky vydržení v odvolání, zeď jako součást domu, k čemuž odkázal na soudní spis zaznamenávající, že sama stěžovatelka připustila, že zeď se stala součástí domu) a ohledně námitky tvrdící, že soud projednal věc v nepřítomnosti účastníka, ač pro takový postup nebyly splněny předpoklady, stěžovatelku poučil, že pro nápravu takových chyb je určena žaloba pro zmatečnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu