Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem v Brně, Jeřábkova 5, proti rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 62 C 1857/2005-32 ze dne 9. 11. 2006, ve znění opravného usnesení č.j. 62 C 1857/2005-36 ze dne 23. 2. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 62 C 1857/2005-32 ze dne 9. 11. 2006, ve znění opravného usnesení č.j. 62 C 1857/2005-36 ze dne 23. 2. 2007, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a.s., částku 808,- Kč a náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Městský soud v Brně založil své závěry na skutečnosti, že stěžovatel měl při údajné jízdě bez platné jízdenky prokázat svou totožnost řidičským průkazem č. ev. AK 548 451, vydaného Policií ČR dne 19. 8. 1996. Teprve v rámci řízení se dověděl, že byl na jeho jméno vedle řidičského průkazu č. ev. AJ 852 194 ze dne 27. 10. 1994 vystaven i řidičský průkaz č. ev. AK 548 451 použitý při výše uvedené jízdě. Stěžovatel však tvrdí, že tento řidičský průkaz byl vystaven bez jeho žádosti a byl vydán někomu jinému.
Navíc tvrdí, že v namítaných dnech 26. 3. 1999, 13. 7. 2004 a 28. 8. 2004 (toto datum se vztahuje k předmětné ústavní stížnosti) vůbec dopravními prostředky hlavního města Prahy necestoval. V této souvislosti poukazoval na jiný případ, kdy bylo zjištěno, že v tu dobu konal vojenskou službu. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že právní závěry městského soudu jsou zjevně v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Především namítá, že v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem je závěr soudu, že podpis na zápisu o provedené přepravní kontrole i podpisy na dokladu o převzetí řidičského průkazu jsou jeho vlastnoručními podpisy.
Rovněž tak Policie ČR nemohla předložit žádost o vydání duplikátu řidičského průkazu ani informace o identifikaci osoby, která tento duplikát vyzvedla. Dále vytýká Městskému soudu v Brně, že neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz - výslech kontrolora Dopravního podniku hl. m. Prahy. Stěžovatel namítal rovněž procesní chybu, jíž byl poškozen. Touto chybou byla skutečnost, že v napadeném rozsudku uvedená "opatrovnice J. K." se jednání dne 9. 11. 2006 nezúčastnila, ale jednání se naopak zúčastnil jeho obecný zmocněnec JUDr.
P. Š. Až do doručení rozsudku tak nevěděl o existenci údajné opatrovnice. V této souvislosti namítal i to, že jednání nebyla přítomna zapisovatelka a soudkyně si psala pouze poznámky, a proto protokol byl neúplný. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 62 C 1857/2005 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecným soudem postavení žalovaného, proti němuž byla žalobcem podána žaloba o zaplacení částky 808,- Kč s příslušenstvím z titulu jízdy dopravním prostředkem hl.
m. Prahy dne 28. 8. 2004 bez platné jízdenky. Rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 62 C 1857/2005-32 ze dne 9. 11. 2006 mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 808,- Kč a současně mu nahradit náklady řízení.
V odůvodnění obecný soud uvedl, že stěžovatel žádným prokazatelně nezpochybnitelným způsobem neprokázal, že by bylo jeho údajů zneužito. Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval se její přípustností ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V předmětné věci je ústavní stížností napaden rozsudek Městského soudu v Brně jako rozsudek soudu I. stupně. Podle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že meritorně bylo v této věci rozhodováno o peněžitém plnění v částce 808,- Kč, je proto proti napadenému rozsudku odvolání vyloučeno. Ústavní stížnost je vzhledem k této skutečnosti přípustná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry Městského soudu v Brně, které jsou podle jeho názoru v rozporu s procesními pravidly. Obrana stěžovatele v řízení před obecným soudem a rovněž i před Ústavním soudem je založena na konstrukci, že neznámá osoba nahlásila na Policii ČR ztrátu řidičského průkazu evidovaného na jméno stěžovatele. Tato osoba si nechala vystavit duplikát řidičského průkazu a ten po převzetí následně zneužívala. Ze skutečnosti, že převzetí řidičského průkazu bylo Policií ČR provedeno na základě kontroly průkazu totožnosti, avšak údaj o druhu či evidenčním čísle tohoto dokladu Policie ČR nezaznamenávala, dospěl stěžovatel k závěru, že průkaz byl vydán bez jakékoliv kontroly osobě, která se k jeho převzetí dostavila.
Pokud Městský soud v Brně tuto konstrukci neakceptoval, měl svým rozhodnutím stěžovatele na právu na spravedlivý proces zkrátit. Ústavní soud takové přesvědčení nesdílí a s nepodloženými závěry stěžovatele nesouhlasí. Městský soud v Brně se ve svém rozhodnutí dostatečně s námitkami stěžovatele vypořádal a provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech hodnotil. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl návrhu žalobce na provedení dalšího důkazu (výslech kontrolora), je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen.
Ústavní soud rovněž konstatuje, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecný soud "správně" zhodnotil všechny důkazy, nýbrž zjistit, zda důkazy byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, § 46). Pokud stěžovatel tvrdil a tvrdí, že podpisy na dokladu o převzetí duplikátu řidičského průkazu nejsou jeho, pak bylo na něm, aby soudu návrh na provedení odpovídajícího důkazu podal.
Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v jiných řízeních se již domáhá vypracování znaleckého posudku grafologem. K této skutečnosti však Ústavní soud přihlédnout nemůže, neboť v řízení před obecným soudem, které je předmětem této ústavní stížnosti, takový důkaz navržen nebyl. Pokud jde o údajné porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Tvrdil-li stěžovatel, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru než on, aniž by uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. IV.
ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994, str. 211, 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Je totiž věcí obecných soudů, aby, po seznámení se s veškerými relevantními fakty, dospěly k závěru o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu. Pokud obecný soud na jejich základě dospěl, při dodržení procesních předpisů, k určitému závěru, není zásadně věcí Ústavního soudu, aby předložená fakta znovu přehodnocoval, jestliže ke zkrácení účastníka řízení v jeho základních právech nedošlo.
Soud prvého stupně tedy zcela v rámci své zákonem stanovené pravomoci jednotlivé důkazy posuzoval. Své rozhodnutí řádně - byť stručně - odůvodnil, a proto nelze v jeho závěrech zkrácení stěžovatele v jeho právu na spravedlivý proces shledat. Pokud stěžovatel namítal procesní pochybení v tom, že v napadeném rozsudku uvedená "opatrovnice J. K." se jednání dne 9. 11. 206 neúčastnila, ale naopak se tohoto jednání účastnil jeho obecný zmocněnec JUDr. P. Š., Ústavní soud tuto námitku neakceptoval. V této souvislosti poukazuje především na protokol o jednání z označeného dne, v němž je výslovně uvedeno, že jednání byl přítomen obecný zmocněnec stěžovatele.
Dále z celého spisu nevyplývá, že by stěžovateli byla opatrovnice pro řízení ustavena. Konečně je nutno poukázat na usnesení Městského soudu v Brně č.j. 62 C 1857/2005-36 ze dne 23. 2. 2007, jímž byla výroková část rozsudku opravena tak, že stěžovatel byl zastoupen obecným zmocněncem JUDr. P. Š.
Z toho vyplývá, že stěžovatel na svých procesních právech ukrácen nebyl, neboť jeho zájmy v řízení zastupoval jeho vlastní obecný zmocněnec, který byl přítomen u obou ústavních jednání ve věci (protokol z jednání na č.l. 23 a 31). Uvedení opatrovnice v záhlaví napadeného rozsudku bylo způsobeno písařskou chybou, kterou navíc Městský soud v Brně opravil, aniž ho stěžovatel nebo jeho obecný zmocněnec k takovému kroku vyzval. Stěžovatel argumentoval i jiným případem, kdy v den jízdy bez dokladu konal vojenskou službu.
Městský soud v Brně se touto skutečností zabýval a provedl dokazování spisem sp. zn. 62 C 1460/2002 tohoto soudu. Z důkazu však vyplynulo, že doba vojenské služby se týká jiného časového období. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Stejně rozhodl Ústavní soud v prakticky shodné věci téhož stěžovatele pod sp. zn. IV.
ÚS 59/07
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2007
Vojen Güttler předseda senátu