Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele B. F., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 338/2024-24 ze dne 5. února 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 33 Ad 21/2023-30 ze dne 12. prosince 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 29. 4. 2021 byl stěžovateli ode dne 23. 10. 2020 přiznán dílčí invalidní důchod za dobu pojištění v českém systému důchodového pojištění získanou v letech 2001 až 2010. Dne 6. 1. 2023 podal stěžovatel žádost o příplatek k invalidnímu důchodu podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, za doby věznění od 7. 4. 1982 do 7. 4. 1984 a od 18. 4. 1985 do 18. 4. 1988. K trestům odnětí svobody byl stěžovatel odsouzen za spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách. Po roce 1989 byla v těchto věcech povolena obnova řízení a výroky o vině a trestu byly zrušeny a trestní stíhání byla zastavena.
3. Vedlejší účastnice postoupila stěžovatelovu žádost slovenské nositelce pojištění, která stěžovateli svým rozhodnutím ze dne 6. 3. 2023 přiznala příplatek ke slovenskému invalidnímu důchodu ve výši 30,60 EUR měsíčně ode dne 25. 3. 2021, ke kterému byl stěžovateli přiznán slovenský invalidní důchod. Vedlejší účastnice poté řízení ve věci stěžovatelovy žádosti zastavila rozhodnutím ze dne ze dne 5. 9. 2023 a jeho námitky proti zastavení řízení následně zamítla rozhodnutím ze dne 19. 12. 2023.
4. Proti rozhodnutí o zamítnutí námitek se stěžovatel bránil správní žalobou, která byla zamítnuta napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Ten poukázal na charakter příplatku s tím, že se jedná o součást důchodové dávky, na kterou je třeba vztáhnout čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb.), který je součástí přílohy II nařízení Evropského parlamentu a Rady (EUR) č. 883/04, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Zdůraznil, že doby zabezpečení získané před rozdělením ČSFR se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR. Krajský soud se ztotožnil se závěrem vedlejší účastnice, že doby věznění stěžovatele spadají před datum rozdělení ČSFR, a proto se považují za doby slovenské, neboť stěžovatel měl k datu rozdělení ČSFR zaměstnavatele se sídlem na Slovensku. Krajský soud odmítl výklad, podle něhož by bylo možné příplatek k důchodu za tutéž dobu věznění či výkonu vazby přiznat v obou státech. Reagoval tak na námitku stěžovatele, že vedlejší účastnice by mu měla přiznat doplatek za období od přiznání dílčího českého invalidního důchodu do okamžiku přiznání dílčího slovenského důchodu (tj. od 20. 3. 2020 do 25. 3. 2021).
6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že má zákonný nárok na příplatek od data, k němuž mu byl přiznán český invalidní důchod, tj. od 23. 10. 2020, do dne, od kterého mu náleží důchod slovenský, tj. do 25. 3. 2021. Evropské předpisy by podle něj byly aplikovatelné pouze až ode dne, "kdy do věci vstupuje jiný členský stát, tj. od 25. 3. 2021 Slovenská republika přiznáním slovenského důchodu."
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Těmto požadavkům přitom obecné soudy dostály.
9. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud zcela správně odkázal na ustálenou judikaturu, kterou na posuzovaný případ správně aplikoval. Nejvyšší správní soud aproboval závěr krajského soudu, že příplatek podle zákona o soudních rehabilitacích tvoří s přiznaným důchodem jeden celek. Mimo judikaturu citovanou krajským soudem upozornil zejména na své usnesení sp. zn. 4 Ads 168/2022- 31 ze dne 28. 4. 2023, ve kterém se zabýval obdobnou situací jako v nyní posuzované věci a v němž konstatoval, že doby nezákonné vazby a výkonu trestu podle § 25 zákona o soudní rehabilitaci se vztahují k federálním dobám pojištění, že v případě sídla zaměstnavatele v době rozdělení ČSFR na Slovensku mají být považovány za slovenské doby pojištění a že k rozhodnutí jsou příslušné slovenské orgány.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že dílčí invalidní důchod na území České republiky pobírá stěžovatel toliko z titulu dob pojištění získaných po rozpadu ČSFR, a příplatek je proto nedílnou součástí důchodu slovenského. Dále konstatoval, že pořadí přiznání důchodů je pro posouzení příslušnosti k rozhodování o příplatku irelevantní.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje výklad zákona ze strany správních soudů, respektive aplikaci právních předpisů na jeho případ. Domáhá se tedy opětovného posouzení svých námitek ze strany Ústavního soudu, ačkoli tak již dostatečně a přesvědčivě učinily správní soudy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se správní soudy zabývaly všemi relevantními okolnostmi a námitkami a stěžovatel ani netvrdí, že by se soudy s některým z jeho argumentů opomněly vypořádat, spíše nesouhlasí s jejich věcným posouzením. Ústavní soud v závěrech správních soudů neshledává žádná pochybení v aplikaci či interpretaci právních předpisů, jež by nesla znaky svévole. Nejvyšší správní soud svou argumentaci podpořil odkazem na svá rozhodnutí v obdobných věcech a srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnil, proč vedlejší účastnice nemohla o stěžovatelově žádosti rozhodnout.
11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V jejich postupu neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu