Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: V. D., zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem Italská 1274/8, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, č.j. 2 T 12/2009-4029, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, č.j. 7 Tdo 856/2015-59, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, byla podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnuta odvolání všech obžalovaných, včetně odvolání stěžovatele. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, č.j. 7 Tdo 856/2015-59, bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání obžalovaného V. B.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti brojí proti výše uvedeným rozhodnutím. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a obsah jednotlivých rozhodnutí. Zejména se vymezuje vůči způsobu hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy a předestírá vlastní skutková zjištění a hodnocení důkazů. Stěžovatel má za to, že došlo k závažnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a také k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Namítá, že byla zásadním způsobem porušena zásada in dubio pro reo a soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou "presumpce viny", když všechny důkazy svědčící v jeho prospěch bez jakékoliv opory v provedeném dokazování hodnotily jako nevěrohodné a naopak veškeré důkazy svědčící v jeho neprospěch, byť byly provedeny v rozporu s trestním řádem, hodnotily jako jednoznačně věrohodné. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadená, nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených je nutno ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Také ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat.
Stěžovatel byl v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, poučen, že je proti tomuto rozhodnutí přípustné dovolání. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 21. 10. 2015, č.j. 7 Tdo 856/2015-59, rozhodoval toliko o dovolání obžalovaného V. B.
Kontrolou v aplikaci infoSoud (dostupné na internetových stránkách www.justice.cz) bylo zjištěno, že opravného prostředku v podobě dovolání využil pouze jeden z obžalovaných. Tuto skutečnost následně Ústavní soud ověřil také telefonicky u pracovnice oddělení trestních věcí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Dne 29. 3. 2016 byla tato informace Ústavnímu soudu ze strany krajského soudu potvrzena také písemně. Ze sdělení krajského soudu vyplývá, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, si dovolání podal pouze obžalovaný V. B., nikoliv však stěžovatel.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), když před podáním ústavní stížnosti neuplatnil mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání.
Pro úplnost lze doplnit, že stěžovatel v ústavní stížnosti stručně vyjadřuje také své přesvědčení o tom, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele tak, jak je uvedeno v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel se však v této souvislosti omezuje pouze na obecnou a strohou citaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aniž by se alespoň pokusil jakkoliv blíže specifikovat či rozvést, v čem má podstatný přesah jeho vlastních zájmů spočívat. Postup dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je přitom třeba vnímat jako výjimku z obecného principu, kterou je třeba vykládat restriktivně, na což byl stěžovatel ostatně upozorněn už v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 1066/15 , kterým byla jako nepřípustná odmítnuta již jeho předchozí ústavní stížnost. Ani po seznámení se s ústavní stížností a obsahem napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud neshledal důvody, pro které by bylo vhodné přistoupit k aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V této souvislosti je třeba upozornit, že podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelům však nepřísluší domáhat se v řízení o ústavní stížnosti ochrany práv třetích osob, když podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu možné není.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, č.j. 7 Tdo 856/2015-59, bylo odmítnuto dovolání obžalovaného V. B., čímž však nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost byla v této části podána osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2016
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu