Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Roubíčka, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Kolín IV, Politických vězňů 27, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, č. j. 9 Cmo 128/2013-150, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. 11. 2012, č. j. 37 Cm 33/2011-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil včasné námitky. O těchto námitkách bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. 11. 2012, č. j. 37 Cm 33/2011-90, tak, že směnečný platební rozkaz se mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem ponechává v platnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že neshledal důvodnou námitku stěžovatele, který tvrdil, že si není vědom toho, že by směnku podepsal, když toto tvrzení bylo dle názoru soudu prvního stupně vyvráceno svědeckou výpovědí svědkyně Dagmar Štifterové a znaleckým posudkem znalce Ing. Pavla Kokiše, který dospěl k závěru, že podpis na směnce je s velkou pravděpodobností podpisem stěžovatele. Důvodnou pak soud prvního stupně neshledal ani druhou stěžovatelovu námitku, jíž tento namítal, že od vedlejšího účastníka neobdržel žádné peníze, neboť ty si půjčila vedlejší účastnice, a to nikoli v částce 50.000,- Kč, ale pouze v částce 25.000,- Kč. Ve vztahu k této námitce soud prvního stupně uvedl, že tato námitka je nepřezkoumatelná, když stěžovatel v jejím rámci nevymezil, jak předmětná směnka s půjčkou mezi účastníky souvisela. Tato námitka je navíc námitkou z vlastních vztahů mezi vedlejšími účastníky, nikoli z vlastních vztahů mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem, a tato námitka je tak dle ustanovení čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.
4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal. Vrchní soud v Praze však jeho odvolání nevyhověl, když svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 9 Cmo 128/2013-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž změnil toliko výrok, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit státu náhradu za zaplacené znalečné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
8. Jak patrno již ze shora uvedeného, podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele se skutkovým stavem zjištěným obecnými soudy a jimi provedeným dokazováním, když stěžovatel soudům v tomto ohledu vytýká, že tyto nevyhověly jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku a dále že nesprávně hodnotily svědeckou výpověď svědkyně Štifterové. Stěžovatel se tak svou ústavní stížností u Ústavního soudu domáhá přehodnocení v řízení provedených důkazů, jakož i závěru soudů o nadbytečnosti revizního znaleckého posudku. Stěžovatel tak Ústavní soud staví do role třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však zásadně nepřísluší (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy).
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí toliko z hlediska kompetencí daných mu Ústavou. Žádné pochybení, které by mohlo být důvodem pro jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů, však neshledal.
10. Ústavní soud předně nemá za to, že by soudy pochybily, když nevyhověly návrhu stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Soud prvního stupně i soud odvolací své rozhodnutí o nadbytečnosti revizního znaleckého posudku řádně a z pohledu Ústavního soudu též zcela přesvědčivě odůvodnily, když uvedly, že v řízení provedený znalecký posudek považují za zcela konzistentní a netrpící žádnými zjevnými nesprávnostmi, když znalecký posudek je naopak zcela přesvědčivý a závěry znalce jsou opřeny a logicky zdůvodněny v návaznosti na jím učiněné znalecké zkoumání.
11. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že soudy "hrubě" porušily zásady hodnocení důkazů, když ze svědecké výpovědi svědkyně Štifterové vyvodily závěr, že podpis na směnce je podpisem stěžovatele, a to přesto, že svědkyně nebyla schopna přesně identifikovat listinu, kterou měl stěžovatel při jednání s vedlejším účastníkem podepsat. Ústavní soud zde připomíná, že podle ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, platí, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (zásada volného hodnocení důkazů); přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z rámce vymezeného právě citovaným ustanovením pak soudy v nyní souzené věci nikterak nevybočily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je naopak zcela zřejmá logická úvaha, kterou byly při hodnocení svědecké výpovědi svědkyně Štiftové vedeny, když ve svém rozhodnutí uvedly, že na skutečnost, že listinou, kterou stěžovatel při jednání s vedlejším účastníkem za přítomnosti svědkyně podepsal, je předmětná směnka, lze usuzovat s přihlédnutím k výsledku znaleckého zkoumání. V daném případě tak z pohledu Ústavního soudu nelze uzavřít, že by soudy při svém rozhodování vybočily ze zákonem stanoveného rámce, a již vůbec ne, že by se tak stalo způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 244/03
ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu