Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky M. U., zastoupené Dr. K. M., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 20 C 1190/94, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. 30 Co 574/98, takto:
Návrh se odmítá.
Návrh stěžovatelky ze dne 30. 1. 1999 na zahájení řízení před Ústavním soudem, označený jako stížnost, daný k poštovní přepravě dne 2. 2. 1999, došel Ústavnímu soudu dne 3. 2. 1999. Stížností je napadán jak rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 20 C 1190/94, tak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. 30 Co 574/98, který je v daném případě posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a jak vyplývá z údajů stěžovatelky uvedených ve stížnosti, tento nabyl právní moci dne 2. 12. 1998.
Vycházeje z obsahu samotné stížnosti, dospěl Ústavní soud závěru, že v daném případě nebyla dodržena šedesátidenní lhůta, ve které lze podat ústavní stížnost a která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 výše citovaného zákona). Jestliže totiž právní moc napadeného rozsudku krajského soudu nastala dne 2. 12. 1998, jednalo se o poslední den, kdy rozsudek mohl být stěžovatelce či jejímu právnímu zástupci doručen. V takovémto případě šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti končila dnem 30. 1. 1999, kdy měla být podána na poštu k přepravě. Jestliže však byla podána až dne 2. 2. 1999, jedná se o stížnost podanou po lhůtě. Pokud by rozsudek krajského soudu byl doručen stěžovatelce dříve než dne 2. 2. 1998, opožděnost v podání stížnosti by pak byla ještě větší.
Dále bylo nutno konstatovat, že, jak výslovně z textu návrhu ústavní stížnosti vyplývá, stěžovatelka napadá pochybení při posouzení věci oběma soudy. Ústavní soud však nezasahuje do hodnocení případu soudem nebo soudy, pokud nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Takové porušení však Ústavní soud nezjistil a ani stěžovatelka se takového porušení nedovolává a takový návrh ústavní stížnosti je třeba pokládat za nepřípustný ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. března 1999 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu