Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 10 Co 435/2003-88 ze dne 25. 8. 2003, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu skutečnosti jím uváděné v odvolání, zejména se vůbec nezabýval majetkovými poměry matky nezletilých dětí ve srovnání se stěžovatelem. Dále vytýká odvolacímu soudu, že jeho závěr o výrazném zvýšení jeho životní úrovně není správný a není založen na zjištěných skutečnostech, protože stěžovatel řádně doložil všechny své náklady, takže mu nezbývá ani životní minimum. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že příjem do rodiny matky je nutno hodnotit v návaznosti na počet rodinných příslušníků, pro něž je určen, tedy pro 7 osob, zatímco stěžovatel má po zaplacení výživného zbytek svého příjmu pouze pro sebe.
Konečně namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nevykonatelný, protože ve výroku I je uvedeno, že se rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I, II a IV potvrzuje, avšak v zápětí ve výroku II napadeného rozsudku je psáno, že se výrok II rozsudku soudu I. stupně mění. Stěžovatele proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek zrušil.
K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který rozsudkem č.j. 10 Co 435/2003-88 ze dne 25. 8. 2003 ve znění opravného usnesení sp. zn. 10 Co 435/2003 ze dne 2. 2. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zvýšení výživného, o zamítnutí návrhu stěžovatele o snížení výživného a o úhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále pak odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o úhradě dlužného výživného. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí, provedl důkaz o nákladech spojených se školní i mimoškolní činností dětí, a o vypořádání vzájemných majetkových vztahů mezi rozvedenými manželi.
Odvolací soud zhodnotil zjištěné skutečnosti a z nich dovodil, že nově stanovené výživné plně odpovídá všem hlediskům ustanovení § 85 odst. 2 a 3 zákona 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, je v souladu s možnostmi a schopnostmi rodičů i odůvodněnými potřebami nezletilých dětí. Návrh stěžovatele na snížení výživného prý nemá za dané situace opodstatnění.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, které prý nedostatečně hodnotily zjištěný skutkový stav a vyvodily z něho nesprávné závěry.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že proces dokazování i hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s pravidly stanovenými pro tuto činnost obecně závaznými právními předpisy. Proces hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v § 132 občanského soudního řádu. V souladu s touto zásadou jsou obecné soudy povinny hodnotit získané důkazy každý jednotlivě i v jejich vzájemných skutečnostech, jsou povinny vyložit, z jakých důkazů vycházely při svém rozhodnutí a jsou povinny vypořádat se se všemi provedenými důkazy, popř. vyložit, proč některé důkazy neprovedly.
Pokud obecné soudy postupují v intencích zásady volného hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn do tohoto procesu zasahovat. Možnost posouzení tohoto procesu by se pro Ústavní soud otevírala tehdy, pokud by obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily závěry, které by s nimi byly v extrémním nesouladu, který by věc posunul do roviny ústavnosti. Taková situace však v předmětné věci nenastala. Obecné soudy provedly, jak v řízení před soudem I. stupně, tak i v řízení odvolacím, navržené důkazy, vedeny zásadou vyšetřovací také samy opatřily podklady pro řádné rozhodnutí, ve svých rozhodnutích provedené důkazy řádně zhodnotily a z tohoto procesu odvodily příslušné právní závěry, které odůvodnily.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výroku nepřezkoumatelné a zmatečné, pak Ústavní soud konstatuje, že se jednalo o zřejmou písařskou chybu, neboť rozsudek byl řádně vyhlášen bez této chyby (č.l. 86 spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 9/99) a z celého výroku a odůvodnění rozsudku je jednoznačně patrno, jak odvolací soud rozhodl. Konečně písařská chyba byla odstraněna výše uvedeným opravným usnesením. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím zjevně nebyla porušena ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. března 2004
JUDr. František Duchoň předseda senátu Ústavního soudu