Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti MUDr. Claudii Ondrušové, MBA, zastoupené Mgr. Tomášem Hromkem, LL.M., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3475/2023-166 ze dne 12. 12. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 60/2023-130 ze dne 2. 6. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 7 C 146/2022-33 ze dne 26. 8. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Pavla Tkačíka a Markéty Tkačíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Opavě v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl žalobě vedlejších účastníků proti stěžovatelce a určil, že jsou vlastníky v I. výroku tohoto rozsudku označených pozemků ("nemovitosti"). Okresní soud zjistil, že vedlejším účastníkům vzniklo právo osobního užívání nemovitostí dohodou mezi nimi a Městským národním výborem v H. ze dne 5. 2. 1975, a to za účelem výstavby domu a zřízení zahrady. V roce 1996 se vedlejší účastníci dozvěděli o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Přeměna práva osobního užívání na vlastnické právo mohla, podle okresního soudu, nastat nejdříve 1. 1. 1992. Tohoto dne nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění ("obč. zák."). Podle novelizovaného znění § 872 odst. 1 obč. zák. se právo osobního užívání pozemku vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinností novely, mění tímto dnem na vlastnictví fyzické osoby.
2. Podle okresního soudu se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit, že vedlejší účastníci vykonávali držbu nemovitostí nepřetržitě od roku 1975. Okresní soud vysvětlil, že podle judikatury Nejvyššího soudu bylo možné pozemky vydržet až od 1. 1. 1992, přičemž do vydržecí doby se započítávala i doba před tímto datem. Tomu odpovídají také závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000 ze dne 23. 8. 2000. Vedlejší účastníci užívali nemovitosti od roku 1975 až do roku 1996 z titulu práva osobního užívání s vědomím, že jsou jejich vlastníky, tudíž vlastnictví vydrželi. Vedlejší účastníci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo náleží, a byli tudíž držiteli oprávněnými.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud v prvé řadě konstatoval, že stěžovatelka předestřela tvrzení o absenci dobré víry až v odvolacím řízení, tudíž nepřípustně po koncentraci řízení. K námitce stěžovatelky krajský soud kontroval, že okresní soud ji nebyl povinen poučit podle § 118a občanského soudního řádu ("o. s. ř."), neboť nerozhodoval podle pravidel o důkazním břemeni. O skutkovém stavu měl jasno, stěžovatelce se jej nepodařilo zpochybnit. Případným poučením o doplnění tvrzení nebo důkazů by okresní soud překročil zákonnou poučovací povinnost, neboť by se jednalo o hmotněprávní poučení a ve vztahu k vedlejším účastníkům o nerovnou pomoc - návod, jak postupovat v řízení.
4. Krajský soud dále korigoval právní závěry okresního soudu, což ale nemělo vliv na správnost výroku rozhodnutí. Krajský soud shledal, že dohoda z roku 1975 byla uzavřena neplatně, neboť stát v rozhodné době nebyl vlastníkem nemovitostí. Nicméně vedlejší účastníci následně právo osobního užívání vykonávali a nemovitosti měli v držbě nepřetržitě po dobu delší než 10 let, a to v dobré víře. Nemohli sice vydržet vlastnické právo v roce 1985 (podle novely obč. zák. provedené zákonem č. 131/1982 Sb.), mohli si však započíst dobu držby před rokem 1992. Ke dni 1. 1. 1992 pak mohli nabýt toliko právo osobního užívání nemovitostí. Úvahy okresního soudu o přerušení vydržecí doby jsou nesprávné, neboť zejména podle § 872 odst. 4 obč. zák. nabyli dne 1. 1. 1992 vedlejší účastníci nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud seznal, že jediné ze stěžovatelkou uvedených rozhodnutí, které se týká její hlavní námitky o absenci poučení podle § 118a o. s. ř., je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010. Se závěry nálezu je však rozhodnutí krajského soudu v souladu a neprotiví se ani ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o poučovací povinnosti soudů. Ve zbytku stěžovatelka namítala právní otázku, na jejímž řešení rozsudek krajského soudu nezávisel, případně argumentovala tzv. jinými vadami řízení.
6. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím se brání včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
7. Stěžovatelka namítá, že měla být poučena podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Upozorňuje, že vzhledem k významu předmětného řízení pro ni jde rovněž o zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Kdyby okresní soud posoudil věc po právní stránce správně, byl by povinen poučit účastníky podle § 118a o. s. ř. o tom, že jejich úspěch závisí na prokázání či vyvrácení dobré víry vedlejší účastníků o držbě práva osobního užívání nemovitostí. Tvrdila-li stěžovatelka, že vedlejší účastníci nejsou vlastníky nemovitostí, měl se okresní soud zaměřit na zkoumání dobré víry vedlejších účastníků a stěžovatelku poučit. Toto poučení se má v prvé řadě týkat již skutečnosti, že strana nese břemeno tvrzení, k čemuž poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1617/10 . Protože byla žaloba založena na tvrzení, že vedlejší účastníci vydrželi vlastnické právo, založila stěžovatelka svou obranu na argumentu, že vedlejší účastníci byli v době od 5. 2. 1975 do 1. 1. 1992 pouze uživateli nemovitostí. Jelikož měli uzavřenu (navíc neplatně) pouze dohodu o zřízení práva osobního užívání, nemohli být v dobré víře, že jim náleží právo vlastnické.
8. Svůj názor stěžovatelka opřela o rozsudek okresního soudu č. j. 7 C 39/2005-368 ze dne 4. 3. 2010 v údajně téměř identické věci, ve které soud žalobu zamítl. Měl za to, že vydržecí lhůta počala běžet až od 1. 1. 1992, neboť před tímto datem byl žalobce pouze osobním uživatelem, nikoli vlastníkem. S tím se měly soudy vypořádat v duchu nálezu sp. zn. III. ÚS 1687/17 ze dne 23. 8. 2017. Konkrétně stěžovatelka soudům vyčítá, že ji nepoučily o tom, že klíčová je otázka vydržení práva osobního užívání, nikoli vydržení vlastnického práva, tedy že bylo možné věc po právní stránce posoudit jinak. Pochybil-li podle krajského soudu v právním posouzení okresní soud, nemělo by jít stěžovatelce k tíži, že netvrdila odpovídající skutečnosti. Žaloba samotná neobsahovala argumentaci dobrou vírou. Obrana stěžovatelky byla po právu a soudy měly alespoň použít § 150 o. s. ř. a nepřiznat vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka konstatuje, že obdobná situace se týká dalších domů na sousedních pozemcích, a řešení věci má proto značný význam.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. Z toho plyne mimo jiné pravidlo, že výklad běžných zákonů a jeho aplikace na konkrétní případ, jsou zásadně věcí obecných soudů.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Okresní ani krajský soud stěžovatelku nemusely poučit podle § 118a o. s. ř. Krajský soud i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích podrobně a srozumitelně odůvodnily, že pro příslušné poučení nebyly splněny podmínky. Nejvyšší soud taktéž přiléhavě vyvrátil stěžovatelčinu dezinterpretaci závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 1617/10 . Ústavní soud proto nepovažuje za nutné tuto argumentaci opakovat a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí (ve stručnosti viz výše bod 4).
12. Stěžovatelka nemá pravdu v základním východisku své argumentace, totiž že okresní a krajský soud věc odlišně právně posoudily. Jak ostatně patrno z výroků napadených rozhodnutí, korekce právních závěrů okresního soudu neměla na výsledné rozhodnutí vliv. Hodno zdůraznit, že záviselo-li posouzení věci na řešení otázky vydržení nemovitostí, nebylo podstatné, že dohoda z roku 1975 byla uzavřena neplatně, jak shledal krajský soud. Vedlejší účastníci byli podle závěrů obecných soudů se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem v dobré víře, že jim právo (osobního užívání) náleží. Jinými slovy oprávněnost jejich držby nebyla v řízení zpochybněna. Zjistil-li neplatnost dohody z roku 1975 až krajský soud v nyní napadeném rozsudku, lze stěží považovat za neústavní ten názor soudů, že tato skutečnost nebyla zřejmá ani vedlejším účastníkům v rozhodném období.
13. Jakkoli kladl krajský soud důraz spíše na vydržení práva osobního užívání, zatímco okresní soud na vydržení práva vlastnického, byly předpoklady vydržení shodné; o jejich splnění soudy neměly pochybnosti. Právo osobního užívání bylo dnem 1. 1. 1992 transformováno v právo vlastnické. Pro věc není podstatné, že okresní soud měl na rozdíl od krajského soudu za to, že dobrá víra byla přetržena v roce 1996, neboť oba soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastníci právo vydrželi již dříve. Tvrzení okresního soudu může být matoucí, není však neústavní. Závěr o existenci vydržení je vázán na výklad běžného zákona (zejména novelu účinnou od roku 1992), který v posuzované věci nebudí ústavněprávní pochybnosti. V tomto ohledu učinily soudy dostatečná skutková zjištění a jejich právní závěry jsou logické a řádně odůvodněné. Ústavní soud zdůrazňuje, že byť se stěžovatelka zjevně snaží využít částečného nesouladu právních názorů okresního a krajského soudu, jsou oba rozsudky založeny na stejném (výsledném) právním posouzení věci.
14. Poukazuje-li stěžovatelka na rozsudek okresního soudu č. j. 7 C 39/2005-368 v údajně obdobné věci, pak toto rozhodnutí není předmětem nynějšího přezkumu. Tvrzený rozpor dvou rozsudků okresního soudu sám o sobě není důvodem ke zrušení zde napadených rozhodnutí. Je sice pravdou, že krajský soud se touto námitkou výslovně nezabýval, ačkoli ji stěžovatelka v odvolání uplatnila (viz bod 2 rozsudku krajského soudu). V dovolání však tuto argumentaci uplatnila způsobem, z něhož nebylo patrné, co má Nejvyšší soud vůbec přezkoumat (viz bod 22 napadeného usnesení); tento závěr Nejvyššího soudu stěžovatelka nezpochybnila.
15. Konstatuje-li stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti, že podle odkazovaného rozsudku měla vydržecí doba počít běžet až od 1. 1. 1992, jde o názor v rozporu s novelou obč. zák. účinnou od 1. 1. 1992, jakož i se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000 , jak ostatně shrnul okresní soud v bodu 7 zde napadeného rozsudku. Proto nelze v celkovém kontextu věci na příslušnou absenci odůvodnění rozsudku krajského soudu hledět jako na opomenutý argument ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1687/17 . Zrušení napadených rozhodnutí pouze z tohoto důvodu by bylo - vzhledem k jejich celkově ústavně souladným závěrům - postupem formalistickým. Nikoli každý opomenutý argument či odkaz na judikát vede automaticky k neústavnosti napadených rozhodnutí. Daný nedostatek odůvodnění rozsudku krajského soudu neporušuje smysl a účel ústavněprávních požadavků na odůvodnění, podaných v nálezu sp. zn. III. ÚS 1687/17 . Stejně tak lze pochybovat o tom, zda vzhledem k výše uvedenému závěru Nejvyššího soudu stěžovatelka u této námitky zcela vyčerpala procesní prostředky k ochraně práva (viz předchozí bod in fine).
16. Stěžovatelka nijak nerozvinula svou argumentaci o tom, že soudy měly o nákladech řízení rozhodnout podle § 150 o. s. ř. Proto se touto námitkou Ústavní soud nezabýval.
17. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu