Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Michala Šípka, zastoupeného Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3624/2023-433 ze dne 20. 12. 2023, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 130/2023-405 ze dne 2. 8. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech č. j. 5 C 199/2021-345 ze dne 26. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a Michaely Kovaříkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Rokycanech ("nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím z titulu zápůjčky. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel namítá, že jím podané dovolání netrpí vadami, pro které by muselo být odmítnuto, neboť v něm výslovně uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, a tedy předestřel dovolací důvod. Dále rekapituluje, že v průběhu řízení elektronickou komunikací vyvracel tvrzení vedlejší účastnice o tom, že žalovaná částka byla kauzou vystavené směnky; soudy část této komunikace nesprávně vyhodnotily. Vedlejší účastnicí navržené svědky považoval nalézací soud za věrohodné, zatímco svědky navržené stěžovatelem za nevěrohodné či k jejich výpovědi nepřihlížel. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že vedlejší účastnice nesla důkazní břemeno ohledně prokazování tzv. negativní skutečnosti, které podle stěžovatelova názoru prokazovat nejdou. Stěžovatel považuje za důležité, aby se k důkaznímu břemeni a prokazování negativních skutečností vyjádřil Ústavní soud. V této otázce podle něj nepanuje v rozhodovací praxi jednota.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Stěžovatel primárně vytýká Nejvyššímu soudu, že jeho dovolání odmítl pro vady, jimiž netrpělo; avšak pomíjí, že je Nejvyšší soud neodmítl jako vadné - pro absenci dovolacího důvodu či pro nevymezení předpokladů přípustnosti -, ale jako nepřípustné. Vyložil-li Nejvyšší soud ve svém usnesení, že z části je stěžovatelovo dovolání polemikou se skutkovými závěry a že v této souvislosti žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neshledal, nespatřuje v tom Ústavní soud nic protiústavního. Nejvyšší soud se stěžovatelovým dovoláním (alespoň "kvazimeritorně") zabýval, a tudíž nejde o žádný z případů odepření práva na přístup k soudu, na které odkazuje stěžovatel v ústavní stížnosti.
7. Otázkou, zda lze prokazovat tzv. negativní skutečnosti, se není třeba v nyní projednávané věci zabývat, neboť na ní napadená rozhodnutí nespočívají. Jak již vysvětlil Nejvyšší soud, rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že vedlejší účastnice vystavila spornou směnku k zajištění (žalobou uplatněné) pohledávky, tedy prokázala "pozitivní" tvrzení o důvodu vystavení sporné směnky.
8. Jde-li o skutková zjištění nalézacího či odvolacího soudu, Ústavní soud stejně jako Nejvyšší soud neshledal, že by vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či že by existoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Respektují-li soudy kautely dané procesními předpisy ohledně dokazování a hodnocení důkazů, není úlohou Ústavního soudu "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, i kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu