Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem v Ústí nad Labem, Na Stráni 26, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 31 Co 151/2006-156 ze dne 23. 5. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
V předmětném řízení uplatňoval stěžovatel proti žalované Střední odborné škole informatiky a spojů a SOU v Kolíně III. nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo z důvodu užívání dílny se stavební parcelou č. 2585/1 a kanceláře se stavební parcelou č. 2585/2 bez potřebné smlouvy, tj. bez právního důvodu. Stěžovatel nepopírá skutková zjištění získaná v procesu dokazování soudy (s. 136 revers, 137 spisu okresního soudu). Pro úplnost ústavní stížnosti však znovu uvádí, že se nedohodl se žalovanou o uzavření nájemní smlouvy - výši nájemného, a proto žalovaná podala návrh soudu na uzavření nájemní smlouvy, který byl veden pod sp. zn. 13 C 744/96. V rámci tohoto řízení řešil na podnět soudu otázku výše nájemného finanční referát Okresního úřadu v Kolíně, který určil nájemné rozhodnutím č.j. Fin. 02.1/2/98/Hč/30522 ze dne 21. 4. 1998, jež nabylo právní moci dne 24. 4. 1998. Následně pak žalovaná vzala návrh zpět a řízení bylo dne 20. 11. 1999 pravomocně zastaveno.
Stěžovatel připomíná, že předmětné nemovitosti mu byly vydány v restitučním řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Podle § 12 odst. 2 citovaného zákona vzniká školské osobě proti oprávněné osobě, jíž byly nemovitosti vydány, právo na uzavření dohody o nájmu nebytových prostor. V případě, že se nedohodnou o výši nájemného, určí je příslušný orgán státní správy podle obecně platných cenových předpisů.
Stěžovatel vytýká obecným soudům jejich závěr o uplynutí promlčecí lhůty stanovené v § 107 občanského zákoníku před podáním žaloby. Tvrdí, že takový závěr neodpovídá uvedeným skutkovým okolnostem a není v souladu s citovaným ustanovením občanského zákoníku, ani s ustálenou judikaturou. Podle jeho názoru námitka promlčení, vznesená žalovanou, je v daném případě navíc výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná nesouhlasila s jeho návrhem na uzavření nájemní smlouvy, byla si plně vědoma toho, že nebytové prostory užívá bezesmluvně a poskytla dvě zálohy na budoucí vydání bezdůvodného obohacení. K odstranění nezákonného stavu vyvolala žalovaná soudní řízení o uzavření nájemní smlouvy a tedy i o výši nájemného. Jestliže soudy vyžadovaly na stěžovateli, aby vyvolal další řízení, ale v obráceném postavení účastníků, je to podle jeho názoru v rozporu se základními ustanoveními občanského zákoníku a s posláním soudů vůbec. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas s tvrzeným promlčením svého nároku; podle jeho názoru se promlčecí doba stavěla po dobu soudního řízení vedeného Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 13 C 744/96. Předmětem uvedeného řízení bylo uzavření nájemní smlouvy na nebytové prostory a řízení bylo zastaveno až usnesením ze dne 3. 11. 1999. Stěžovatel dále namítl, že u Okresního úřadu v Kolíně pak probíhalo řízení o určení výše nájemného od 13. 9. 1996 do 24. 4. 1998 a také tato doba neměla být do běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 112 občanského zákoníku započítávána.
Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 31 Co 151/2006-156 ze dne 23. 5. 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že z hlediska skutkového vyšel z dokazování provedeného soudem I. stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry, které jsou navíc mezi účastníky řízení nesporné. Dále prohlásil, že také právní posouzení věci soudem I. stupně je v zásadě správné; i odvolací soud je toho názoru, že nárok stěžovatele je co do základu důvodný. Se soudem I. stupně se shodl i ve stanovení objektivní promlčecí doby, která začala plynout nejpozději dnem 30.
9. 1997 (skončeno užívání nemovitostí) a skončila dnem 30. 9. 2000, takže právo stěžovatele je promlčeno. Krajský soudu se však neshodl se soudem I. stupně ve vymezení subjektivní promlčecí doby. K této otázce uvedl: "Na rozdíl od soudu I. stupně je odvolací soud toho názoru, že žalobci marně uplynula i dvouletá subjektivní promlčecí doba. O tom, kdo se na jeho úkor obohatil a konkrétně v jaké výši se žalobce dozvěděl poté, co byla určena výše nájemného rozhodnutím Okresního úřadu v Kolíně - finančního referátu ze dne 21.
4. 1998, č.j. Fin. 02.1/2/98/Hč/30522. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 4. 1998. Tímto dnem začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, která uplynula již dne 24. 4. 2000, tedy půlroku před podáním žaloby." K námitce stěžovatele, že se promlčecí doba stavěla po dobu soudního řízení vedeného u soudu I. stupně pod sp. zn. 13 C 744/96 odvolací soud prohlásil: "ve smyslu § 112 občanského zákoníku dochází ke stavení promlčecí doby, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje.
Pouze v takovém případě promlčecí doba od uplatnění nároku po dobu řízení neběží. Ve věci 13 C 744/96 však žalobce jako věřitel žádný nárok neuplatnil, řízení zahájil žalovaný a jeho předmětem byla povinnost uzavřít nájemní smlouvu, proto nelze uvažovat ve vztahu k žalobci a k jeho nároku o stavění promlčecí doby." Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo správné i věcně a potvrdil je.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, které uznaly námitku promlčení, již uplatnila žalovaná. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 112 občanského zákoníku, jestliže neuznaly stavení promlčecí lhůty po dobu soudního řízení pod sp. zn. 13 C 744/96. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na ústavně konformní argumentaci obecných soudů, z níž lze vyvodit následující závěry.
Institut promlčení upravuje občanský zákoník v ustanovení § 100 až 114. Spočívá v tom, že po uplynutí v zákoně stanovené lhůty se lze s úspěchem bránit vymáhání práva. Účelem promlčení je především vést věřitele (oprávněného) k tomu, aby v případě nesplnění závazku povinnou osobou uplatnil své právo a aby tak učinil bez zbytečného otálení. Praxí ověřená pravda totiž říká, že čím delší doba uplyne od nesplnění závazku, tím obtížněji se v případě sporu dokazuje skutečný stav věci. Promlčení představuje významný občanskoprávní institut, který uznává účinky uplynutí času jako objektivní právní skutečnosti. Jeho účelem je odstranění nejistoty v existenci dlouhotrvajících právních vztahů, v nichž oprávněný neprojevuje zájem o realizaci svých práv. Promlčením právo nezaniká (na rozdíl od prekluze), neboť nárok (tj. vynutitelnost práva státními orgány) se stává podmíněným.
Ustanovení § 112 občanského zákoníku pak chrání věřitele, který s péčí řádného hospodáře sleduje svá práva, tím, že po dobu řízení, v němž uplatňuje své právo, staví běh promlčecí lhůty a brání tak možnosti promlčení práva. "Dobrodiní" stavení promlčecí lhůty však věřiteli svědčí pouze tehdy, využívá-li sám všech prostředků, které k ochraně svého práva může využít, tj. uplatní-li řádně své právo u příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje. V opačném případě, tj. jestliže věřitel řádně své právo neuplatňuje, ustanovení § 112 občanského zákoníku aplikovat nelze.
V předmětné věci - jak již bylo uvedeno - obecné soudy řádně posoudily promlčení stěžovatelova práva na bezdůvodné obohacení a důsledně zkoumaly běh promlčecí doby. Ústavní soud nemá, co by jejich postupu vytkl. Nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil řízení, které běželo před Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 13 C 744/96, a nepromítl je do průběhu promlčecí lhůty ve formě stavení promlčecí lhůty. Jak je uvedeno výše, ustanovení § 112 občanského zákoníku chrání věřitele, který řádně a bděle pečuje o svá práva.
Takový přístup však na straně stěžovatele najít nelze. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že řízení vedené pod sp. zn. 13 C 744/96 nelze považovat za nástroj stěžovatele jako věřitele, jímž by řádně uplatňoval své právo. Uvedené řízení bylo zahájeno na návrh žalovaného a jeho předmětem nebylo uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení, tj. ochrana práva stěžovatele, ale uzavření nájemní smlouvy. I z tohoto pohledu Ústavní soud nedospěl k závěru k závěru, že by uplatnění námitky promlčení bylo vykonáno v rozporu s dobrými mravy, jíž se nyní stěžovatel dovolává (viz níže).
Ústavní soud předesílá, že uvedenou námitku uplatnil stěžovatel až v ústavní stížnosti, takže z tohoto hlediska nevyčerpal procesní možnosti v řízení před obecnými soudy, takže je podle ustálené judikatury nelze u Ústavního soudu uplatnit. Nad rámec toho však lze uvést následující.
Ústavní soud připouští, že námitku promlčení je nutno posuzovat v duchu základní zásady vyslovené v ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, tj. posuzovat, zda její aplikace nebyla v rozporu s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997). Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, byť mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplatnění promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005). Úvaha soudu založená na aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku proto musí být v každém případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníku) - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k námitce promlčení - jak je uvedeno výše - lze sice aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, avšak jeho použití je vysoce limitováno smyslem a účelem námitky promlčení. Taková situace nastala i v souzené věci, jak je zřejmé z předchozí části tohoto usnesení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. března 2007
Vojen Güttler předseda senátu