Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Nedopila, zastoupeného Mgr. Petrem Běhanem, Ph.D., DEA, advokátem, sídlem V Podbabě 2524/22, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 č. j. 23 Cdo 3750/2022-241, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022 č. j. 12 Cmo 134/2019-215 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019 č. j. 52 Cm 214/2013-147, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel v řízení před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení pojistného plnění ve výši 246 034 Kč s příslušenstvím. Městský soud (v pořadí druhým) rozsudkem žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") (v pořadí třetím) rozhodnutím rozsudek městského soudu potvrdil. Pro určení limitu pojistného plnění (ve vztahu k zabezpečení provozovny) bylo nezbytné zjistit obsah právního jednání (uzavřené pojistné smlouvy a sjednaných pojistných podmínek), a to prostřednictvím interpretačních pravidel obsažených v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Soudy dospěly k závěru, že nebyly splněny stanovené pojistné podmínky pro to, aby bylo pojistné plnění stanoveno podle limitu pro stupně zabezpečení Z8, ale pouze Z2. Tomu odpovídá výše pojistného plnění 99 000 Kč, které vedlejší účastnice stěžovateli již vyplatila.
3. Nejvyšší soud (v pořadí třetím) rozhodnutím dovolání odmítl. Vrchní soud se již neodchýlil od závěrů kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu ani judikatury, na kterou v těchto rozhodnutích odkazuje. Při výkladu sporných otázek postupoval korektně, s použitím gramatických, logických a systematických výkladových prostředků. Na základě výsledků dokazování dospěl k tomu, že okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, nesvědčily o tom, že by vůle stran při jejím uzavření byla odlišná od písemně zachyceného obsahu. Pokud se vrchnímu soudu podařilo výkladem odstranit pochybnosti o významu sporného pojmu, předpoklady pro stěžovatelem namítaný postup podle § 266 odst. 4 obchodního zákoníku nebyly splněny. Ve vztahu k ostatním námitkám Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel nedostatečně vymezil přípustnost dovolání.
4. Stěžovatel nesouhlasí se soudy učiněným výkladem pojistné smlouvy, všeobecných podmínek a doplňkových pojistných podmínek. Připomíná, že pojistná smlouva byla smlouvou adhezní, do níž nemohl nijak zasahovat. Soudy při interpretaci relevantního smluvního ujednání postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a závazným právním názorem vysloveným v jeho předchozím rozsudku. Nejasný pojem měl být vykládán k tíži autora smlouvy, nikoli v neprospěch stěžovatele jako spotřebitele a slabší smluvní strany. Stěžovatel se domnívá, že soudy vykládané ustanovení je navíc zcela jednoznačné, postačuje tedy výklad gramatický.
5. Stěžovatel dále napadá odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy právní závěry řádným způsobem neodůvodnily. Nerozumí také tomu, proč soudy z tvrzení svědkyně (pracující pro vedlejší účastnici), která byla před uzavřením smlouvy v provozovně stěžovatele a zabezpečení viděla, nedovodily pro něj příznivý závěr. Stejně tak mu není zřejmé, jak mohly soudy dojít k tomu, že byl seznámen s doplňkovými pojistnými podmínkami. V ústavní stížnosti dodává, že i kdyby mříž splňovala požadavky na funkční mříž, ke vloupání by stejně došlo. Soudy však toto tvrzení přehlížely.
6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s výkladem smluvních ujednání. Ústavní soud zdůrazňuje, že interpretace smluv je úkolem obecných soudů a zásah Ústavního soudu zde připadá v úvahu jen výjimečně v případech, kdy by postupem obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv (srov. usnesení ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1886/13 ). Ústavní soud v dané věci takové pochybení neshledal. Soudy došly ke svým závěrům z jazykového vyjádření sporného ustanovení, využily gramatické, logické a systematické výkladové prostředky.
Na rozdíl od předchozích rozhodnutí soudy přihlédly i k vůli stran při uzavírání smlouvy. Takový postup je zcela v souladu s dosavadní judikaturou a také předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci. Není pravda, že se soud měl omezit pouze na výklad gramatický, jak uvádí stěžovatel. Stěžovateli nelze dát za pravdu, že soudy pochybily, pokud nevyložily neurčité pojmy k tíži toho, kdo je jako první ve smlouvě použil. Nejvyšší soud opakovaně stěžovateli vysvětlil (s odkazem na konstantní judikaturu), že pravidlo obsažené v § 266 odst. 4 obchodního zákoníku je možné aplikovat jen tam, kde projev vůle nelze vyložit podle odst. 1 a 2 tohoto ustanovení.
Stěžovatel navíc nebyl v daném smluvním vztahu v postavení spotřebitele, smlouvu uzavíral jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti.
9. Stěžovatel rozporuje i skutkové závěry vyvozené z výslechu svědkyně. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Z rozhodnutí je zřejmé, proč pro stěžovatele nelze dovodit příznivý závěr z toho, že svědkyně před uzavřením smlouvy viděla zabezpečení provozovny. Požadovaný způsob zabezpečení musel být splněn v době pojistné události, navíc po svědkyni nebylo možné požadovat, aby sama prověřovala kvalitu zabezpečení a z její výpovědi ani nevyplývalo, že by tak činila. Stěžovatel byl náležitě poučen (srov. bod 18 rozsudku vrchního soudu). Stejně tak soudy stěžovateli osvětlily, proč došly k závěru, že byl seznámen s doplňkovými pojistnými podmínkami (srov. body 15, 16, 17 a 26 rozsudku městského soudu, dále body 13 a 18 rozsudku vrchního soudu). Ústavní soud v předložené věci ověřil, že soudy provedly podrobné dokazování, na jehož základě dostatečně zjistily skutkový stav. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vypořádaly se i s argumenty a námitkami stěžovatele. Pokud stěžovatel uvádí, že soudy přehlížely jeho tvrzení o tom, že i kdyby mříž splňovala požadavky na funkční mříž, ke vloupání by stejně došlo, Ústavní soud v tomto odkazuje na bod 27 odůvodnění rozsudku městského soudu. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem i judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08 ).
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. května 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu