Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vladimíra Václava a 2) Dany Václavové, zastoupených JUDr. Petrem Bauerem, advokátem sídlem Purkyňova 593/10, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3743/2023-86 ze dne 22. 1. 2024 a výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 293/2023-58 ze dne 9. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Anny Presslové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily jejich základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresního soud Plzeň-město ("soud prvního stupně") rozsudkem č. j. 39 C 50/2021-312 ze dne 25. 10. 2022 zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejší účastnice k nemovitým věcem (pozemkům, z nichž součástí jednoho byl dům) [výrok I.]. Soud prvního stupně dále uložil povinným stěžovatelům, jimž byly nemovité věci přikázány do společného jmění manželů (výrok II.), aby oprávněné vedlejší účastnici vypořádali její podíl a zaplatili jí jednak 1 500 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, a dále 4 159 500 Kč ve lhůtě do 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.).
3. Stěžovatelé první částku 1 500 000 Kč vedlejší účastnici obratem zaplatili; druhou částku 4 159 500 Kč měli uhradit prostřednictvím předjednaného hypotéčního úvěru. K zajištění tohoto úvěru stěžovatelé měli zřídit zástavní právo, avšak příslušný katastrální úřad je dne 3. 3. 2023 vyrozuměl, že s ohledem na chybné označení pozemku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2022 nelze povolit vklad vlastnického práva stěžovatelů, a stěžovatelé proto nemohli ani zřídit zástavní právo ve prospěch banky.
4. Soud prvního stupně následně k návrhu stěžovatelů vydal opravné usnesení č. j. 39 C 50/2021-337 ze dne 14. 3. 2023, jímž opravil meritorní výrok I. v části číselného označení pozemku (původně chybné označení č. 4699 bylo opraveno na č. 4669). Vedlejší účastnice přesto návrhem ze dne 13. 4. 2023 podala exekuční návrh na vymožení částky 4 159 500 Kč. Stěžovatelé se následně u soudů domáhali zastavení exekuce s tím, že exekuční titul nebyl z důvodu vydání opravného usnesení v den zahájení exekuce pravomocný a vykonatelný; dále namítali, že návrh vedlejší účastnice na zahájení exekuce byl šikanózní: stěžovatelé nezaplatili druhou část vypořádacího podílu pouze z důvodu chybného vyznačení pozemku ze strany soudu.
5. Soud prvního stupně usnesením č. j. 75 EXE 1228/2023-45 ze dne 5. 6. 2023 exekuci zastavil (výrok I.), odložil provedení exekuce do právní moci předchozího výroku (výrok II.) a vyslovil, že o náhradě nákladů řízení rozhodne v konečném rozhodnutí, současně vyzval účastníky a soudního exekutora k vyčíslení nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož opravné usnesení ze dne 14. 3. 2023, jímž byl obsahově změněn meritorní výrok I. exekučního titulu, na němž je výrok III. závislý, nabylo právní moci dne 31. 3. 2023, běžela od 1. 4. 2023 do 17. 4. 2023 odvolací lhůta ve vztahu k výroku III. původního (meritorního) rozsudku. V den zahájení exekuce, tj. 13. 4. 2023, ke kterému byla posuzována důvodnost exekučního návrhu vedlejší účastnice, nebyl výrok III. rozsudku pravomocný a vykonatelný. Soud prvního stupně proto exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
6. Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání vedlejší účastnice změnil prvostupňové exekuční rozhodnutí ve výroku I. tak, že se exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu nezastavuje a ve výroku II. tak, že se provedení exekuce neodkládá (výrok I. napadeného usnesení); zároveň odvolání odmítl ve vztahu k výrokům III. a IV. prvostupňového rozhodnutí (o nákladech řízení). Odvolací soud dospěl k závěru, že řešeným opravným usnesením byla napravena pouze zřejmá nesprávnost v podobě písařské chyby a vydáním opravného usnesení nebyla dotčena právní moc ani vykonatelnost rozsudku (exekučního titulu).
U opravných usnesení je podle odvolacího soudu třeba rozlišovat, o jakou opravu chyby v psaní výroku soudního rozhodnutí jde, protože ne každá oprava musí mít za následek nové otevření lhůty k podání odvolání proti opravovanému rozhodnutí. V posuzované věci měla provedená oprava toliko formální charakter a nemohla vyvolat obsahovou změnu opravovaného rozsudku z hlediska práv a povinností účastníků nalézacího řízení. V době zahájení exekučního řízení tudíž byl exekuční titul pravomocný a vykonatelný a nebyl důvod pro zastavení exekuce.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné.
7. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelé namítají, že soudy dospěly k chybnému závěru, že exekuční titul byl v době podání návrhu na nařízení exekuce vykonatelný. Podle stěžovatelů oprava chyby rozsudku o vypořádání podílového spoluvlastnictví způsobila nepovolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a dále nemožnost vykonávat vlastnické právo; měla proto za následek otevření lhůty k podání odvolání podle § 204 odst. 1 občanského soudního řádu a tím i vliv na vykonatelnost výroků I.
a III. Závěr soudů, že se nikdo proti rozsudku o vypořádání podílového spoluvlastnictví neměl důvod odvolávat, protože šlo jen o formální a zjevnou chybu výroku I., je podle stěžovatelů nepřiléhavý. Stěžovatelé měli legitimní důvod prodloužit lhůtu k plnění a podat dovolání, neboť si byli vědomi neochoty katastrálního soudu zapsat jejich vlastnické právo. Nemohli-li stěžovatelé vykonávat své vlastnické právo (zastavit nemovitosti a čerpat hypotéční úvěr), neměla podle nich běžet lhůta k vyplacení vypořádacích podílů.
Přiznání lhůty k podání odvolání po doručení opravného usnesení by nevedlo k právní nejistotě a porušení rovnosti účastníků. Vedlejší účastnice mohla upozornit soud na chybu ve výroku; navázání lhůty k odvolání na dobu, kdy byla napravena chyba podstatná pro vklad vlastnického práva, nebylo nepřiměřené vůči vedlejší účastnici.
8. Stěžovatelé dále rozporují závěr odvolacího soudu, který v bodě 18 napadeného usnesení uvedl, že není možné zabývat se námitkou stěžovatelů ohledně šikanóznosti návrhu vedlejší účastnice. Usnesení exekutora o zastavení exekuce nepředstavuje překážku pro rozhodnutí o zastavení exekuce soudem. Z judikatury Ústavního soudu ostatně vyplývá, že zastavit lze již skončenou exekuci. Stěžovatelé brali návrh na zastavení exekuce u soudního exekutora zpět jen proto, že čelili exekuci, která jim bránila vedle chyby v rozsudku zaplatit plnění, které bylo exekuováno.
Podle judikatury Ústavního soudu zároveň platí, že podání návrhu na exekuci po vykonatelnosti exekučního titulu za situace, kdy je zcela zřejmé, že povinný je připraven plnit a potřebuje k tomu jen součinnost oprávněného, lze považovat za zneužití práva na soudní ochranu, jež je důvodem pro zastavení exekuce. Vedlejší účastnice měla prakticky jistotu, že stěžovatelé v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní; její podání nebylo primárně motivováno snahou domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit stěžovatele náhradou nákladů exekuce.
9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze rozporují výklad závěru odvolacího soudu (potvrzený Nejvyšším soudem), že exekuční titul byl v době zahájení exekučního řízení pravomocný a vykonatelný. Odvolací soud svůj výklad ustanovení procesních předpisů týkajících se právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí srozumitelným a logickým způsobem - Ústavní soud mu z ústavněprávního hlediska nemá co vytknout.
12. Stěžovatelé ostatně ani v ústavní stížnosti nevysvětlují, proč se domáhají zastavení exekuce ze strany soudu, bylo-li již řízení o návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce zastaveno soudním exekutorem proto, že stěžovatelé vzali tento návrh zpět (viz bod 18 napadeného usnesení odvolacího soudu). Požadují-li zastavení exekučního řízení (mimo jiné na základě posouzení jejich námitky šikanóznosti exekučního návrhu vedlejší účastnice) po odvolacím soudu z důvodu případných nákladů řízení, lze pouze zdůraznit, že o nich soud prvního stupně nerozhodl (viz výroky III. a IV. prvostupňového rozhodnutí) a netýkalo se jich ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Otázku šikanóznosti exekučního návrhu vedlejší účastnice mohou také soud a soudní exekutor zohlednit při rozhodování o nákladech exekučního řízení.
13. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu