Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Drábka, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, sídlem Pellicova 29/8a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3026/2023-724 ze dne 28. listopadu 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 84/2023-682 ze dne 4. května 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 23 C 297/2015-633 ze dne 27. října 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Lindy Haberlové a Jiřího Haberleho, obou zastoupených JUDr. Borisem Vacou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") napadla právní předchůdkyně stěžovatele Věra Drábková jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních a svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Po smrti původní stěžovatelky rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 4. září 2024 o pokračování v řízení se stěžovatelem (taktéž řádně zastoupeným advokátem) jako jejím procesním nástupcem (jejím jediným dědicem jakožto osobou spravující pozůstalost), neboť vlastnické právo k pozemku, které je předmětem posuzované věci, není vázáno toliko na osobu zemřelé stěžovatelky. II.
Rekapitulace procesního vývoje a obsahu napadeného rozhodnutí
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 ("obvodní soud") sp. zn. 23 C 297/2015 se podává, že se původní stěžovatelka žalobou domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. X1 o výměře 14 m2 v k. ú. T., obec P. ("sporný pozemek"). Šlo o část pozemku parc. č. X2 o šíři 0,5 m (vklíněnou mimo jiné mezi pozemek parc. č. X3 v jejím vlastnictví a pozemky parc. č. X4 a X5 ve vlastnictví vedlejších účastníků) označenou v geometrickém plánu z roku 2015 jako pozemek parc.
č. X1). Uváděla, že do současné doby nevěděla, že není vlastníkem tohoto pozemku a vycházela z tohoto, že pozemek je součástí pozemku parc. č. X3. Od 50. let minulého století byly pozemky oploceny tak, že sporný pozemek byl připlocen k pozemku parc. č. X3 a vedl přes něj 2 m široký koridor pro výkon služebnosti (zatěžující pozemek parc. č. X3 ve prospěch pozemku parc. č. X6), který odděloval pozemek parc. č. X3 od pozemků parc. č. X4 a X5. V roce 2014 však byl plot na hranici s pozemkem parc. č. X5 vedlejšími účastníky odstraněn, na to reagovala původní stěžovatelka podáním trestního oznámení.
Měla za to, že sporný pozemek vydržela. Vedlejší účastníci naopak poukazovali na geometrické plány, podle nichž sporný pozemek nebyl služebností zatížen, pouze na služebností zatížený pozemek navazoval. Od roku 1949 nebyly hranice pozemku parc č. X9 (dnes rozděleném na pozemky parc. č. X2, X4, X8 a X5) změněny a z geometrického plánu ze dne 19. prosince 1996 je zřejmé, že sporný pozemek vznikl oddělením z pozemku parc. č. X9, kdy mezi pozemky parc č. X3 a X4 vznikl pruh o šíři přibližně 0,5 metru.
3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 23 C 297/2015-343 ze dne 25. září 2019 žalobu zamítl; po provedeném dokazování se ztotožnil se skutkovými tvrzeními vedlejších účastníků a neshledal splněné podmínky pro vydržení pozemku právními předchůdci původní stěžovatelky.
4. Městský soud v Praze ("městský soud") usnesením č. j. 17 Co 125, 126, 127/2020-420 ze dne 18. června 2020 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl obvodnímu soudu, že si neujasnil, podle jaké právní úpravy je třeba splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva posuzovat a jeho rozsudek proto považoval za nepřezkoumatelný.
5. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu opětovně zamítl. Z geometrických plánů č. 585-367/96 ze dne 19. prosince 1996, č. 637-281/97 ze dne 29. září 1997 a č. 684-197/98 ze dne 19. října 1998 měl za jednoznačně prokázané, že sporný pozemek vznikl rozdělením pozemku parc. č. X9, kdy při oddělení pozemku parc. č. X4 z pozemku parc. č. X9 vznikl mezi pozemky X3 a pozemkem X7 úzký pruh o šíři přibližně 0,5 m, který tyto dva pozemky odděluje. Tento stav vznikl v roce 1949, kdy byl pozemek parc. č. X10 rozdělen na části, které byly postupně prodány trhovými smlouvami a současně byla zřízena služebnost jízdy a chůze zatěžující pozemek parc.
č. X3 ve prospěch pozemku parc. č. X11. Za účelem dodržení služebnosti byl vytvořen koridor (mezi ploty) tak, že z jedné strany jej tvořil plot postavený uvnitř pozemku parc. č. X3 a z druhé strany plot na pozemku parc. č. X9 (cca 0,5 m od hranice). Od pozemku právní předchůdkyně stěžovatele byla tedy odplocena část pro služebnost a na ni navazoval sporný pozemek. Ten tedy nejenže nebyl k pozemku parc. č. X3 připlocen, ale naopak od roku 1959 se nacházel za plotem ohraničujícím pozemek parc. č. X3, a to i poté, co právní předchůdkyně stěžovatele nově postavila plot na svém pozemku parc.
č. X3.
6. Obvodní soud neshledal ani splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku právními předchůdci původní stěžovatelky za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, tj. v době od uzavření kupní smlouvy ze dne 25. května 1957 do 31. března 1964, neboť nebyla splněna podmínka uplynutí desetileté vydržecí doby. Od 1. dubna 1964 nebyl institut vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zakotven (až do 1. ledna 1992 nemohl být pozemek předmětem vydržení). Od 1. ledna 1992 bylo vydržení pozemku možné (§ 129 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) v desetileté vydržecí době, jde-li o nemovitost, s možným započtením oprávněné držby právního předchůdce. Oprávněná držba sporného pozemku ani právní předchůdkyní stěžovatele ani jejími rodiči však nebyla prokázána (nepohybovali se na něm, neudržovali jej, nedrželi, neobhospodařovali, nijak jej neužívali).
7. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Shodl se s obvodním soudem, že právní předchůdci původní stěžovatelky nikdy nebyli oprávněnými držiteli sporného pozemku a jejich subjektivní předpoklad, že celý koridor je tvořen pouze částí jejich pozemku parc. č. X3, se ukázal jako nesprávný, když bylo prokázáno, že na část pozemku zatíženou služebností navazoval sporný pozemek, a oba tyto pozemky tvořící koridor byly užívány třetími osobami k průjezdu a průchodu.
8. Proti rozsudku městského soudu podala původní stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. K jí položené právní otázce, zda pro úspěšné vydržení nemovitosti je nezbytné nemovitou věc po celou vydržecí dobu fyzicky užívat, či je možné řádnou držbu shledat i v jiných aspektech, nehledal dovolání přípustné, neboť městský soud své rozhodnutí nezaložil na pouhé absenci fyzického užívání sporného pozemku právními předchůdci stěžovatele, nýbrž uvedl, že tito sporný pozemek ani neobhospodařovali ani neprojevili žádnou vůli s ním vlastnicky nakládat, tedy panství nad ním nevykonávali. Pouhé navenek nijak neprojevené subjektivní přesvědčení, že sporný pozemek je součástí pozemku parc. č. X3 v jeho části zatížené služebností, proto bylo správně městským soudem posouzené za nedostatečné pro závěr o držbě. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že teprve při existenci držby držitele se zkoumá její oprávněnost.
9. Původní stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. Je přesvědčena, že provedenými důkazy (smlouvami, snímky katastrální mapy, plány apod.) bylo prokázáno, že nabyla a držela spolu s rodiči sporný pozemek jako součást pozemku parc. č. X3, popř. že vlastnické právo k němu vydrželi v dobré víře, že sporný pozemek je součástí pozemku parc. č. X3 v jeho části (koridoru) zatíženého služebností jízdy a chůze. Dále namítala, že soudy nevyslechly jí navržené svědky. Na základě nesprávného hodnocení důkazů pak dospěly k nesprávnému závěru, že sporný pozemek spolu s rodiči v roce 1957 kupní smlouvou do vlastnictví nenabyla. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se faktickým ovládáním věci nerozumí pouze její fyzické ovládání, ale i výkon tzv. panství nad věcí. Takové panství nad pozemkem spolu s rodiči (a původně i dalšími osobami) vykonávali, měli na pozemku umístěnou branku, pohyboval se tam jejich pes. Je přesvědčena, že vydržecí doba potřebná pro vydržení pozemku uplynula mnohonásobně (s přihlédnutím i k době před rokem 1992, po kterou měli její rodiče i ona pozemek v nepřetržité držbě od roku 1957), nadto jsou splněny podmínky pro započtení vydržecí doby jejích právních předchůdců již od roku 1933).
10. Nejvyšší soud uvedl, že na nastolené dovolací otázce, zda je pro vydržení nezbytné, aby držitel po celou vydržecí dobu věc fyzicky užíval, rozhodnutí městského soudu nezávisí, neboť svůj závěr o nedostatku držby nezaložil na absenci fyzického nakládání s věcí po celou vydržecí dobu, ale na tom, že stěžovatelka ani její právní předchůdci vůli se sporným pozemkem vlastnicky nakládat neprojevili žádným způsobem. Tuto právní otázku proto neřešil ani dovolací soud, stejně tak jako otázku plynutí vydržecí doby. Předložená ústavní stížnost směřuje proti věcným závěrům obecných soudů a nereaguje na důvody, pro které bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto. Již proto nemůže být ústavní stížnost proti usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto, opodstatněná. Nejvyšší soud poukazuje na to, že původní stěžovatelka v dovolání připouští, že sporný pozemek je součástí pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků, hovoří o omylu svém a svých rodičů při nabytí pozemků v roce 1957, v doplnění dovolání pak uvádí, že tento pozemek nabyla v roce 1957 spolu s rodiči kupní smlouvou při vědomí, že jde o pruh pozemku široký 0,5 m "přirozeně navazující" na kupovanou parcelu.
11. Městský i obvodní soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
12. Vedlejší účastníci mají za to, že obvodní soud provedl ve věci řádné dokazování, jak jej zavázal ve zrušovacím rozsudku městský soud, k provedeným důkazům (listinným důkazům, svědeckým výpovědím, čestným prohlášením i místnímu šetření) se dostatečným způsobem vyjádřil, jeho rozsudek proto netrpí takovou vadou, která by jej činila nepřezkoumatelným. Z přiložených fotografií vedlejší účastníci dokládají, že dříve, než stěžovatelka postavila nový betonový plot, sporný pozemek i pozemek zatížený služebností udržovali, aby byl koridor průchozí.
Sporný pozemek nebyl připlocen k pozemku parc. č. X3, nebyl zatížen služebností jízdy a chůze a vznikl oddělením od původního pozemku parc. č. X7 jako spojovací cesta ke zbylé části pozemku parc. č. X2 a dále k pozemkům parc. č. X5, X12, X11, X13 a X14. Právní předchůdkyně stěžovatele s ním nikdy nenakládala jako se svým vlastnictvím. Poté, co nechala z katastru nemovitostí vymazat věcné břemeno, posunula neoprávněně původní plot o cca 2 m, tedy až na hranu pozemku parc. č. X3, jak jí svědčilo její vlastnické právo.
Mezi pozemkem parc. č. X3 a pozemkem parc. č. X4 se nyní nachází sporný pozemek, který vedlejší účastníci využívají pro přístup na ulici T. Vedlejší účastníci jsou přesvědčení, že právní předchůdkyně stěžovatele neprokázala ani splnění podmínek pro vydržení pozemku, neboť jej neudržovala, neplatila z něj daň a nikdy v minulosti ani vedlejší účastníky nevyzvala, aby přes sporný pozemek a skrz mezeru neprocházeli. Nesporovala také, že vedlejší účastníci nechali k pozemku zapsat věcná břemena, konkrétně služebnost cesty a stezky ve prospěch pozemků parc.
č. X12, X15 a X14. Stěžovatelka nebyla schopna nijak vysvětlit, z jakého (omluvitelného) důvodu se domnívala, že jí sporný pozemek patří, když je zcela jednoznačně prokázané, že nejpozději od roku 1959 se tento nachází až za plotem ohraničující pozemek parc. č. X3 a že jej stěžovatelka nikdy neobhospodařovala a nevyužívala, a to ani jako přístupovou cestu. Také slyšení svědci shodně vypověděli, že "mezera" existovala, potvrdili, že ve svém vyústění do ulice "T." se nacházela stará branka, která nebyla zamčena, přičemž mezera byla využívána jako přístupová cesta do nitra pozemků.
Všichni potvrdili, že "mezera" nebyla stěžovatelkou udržována ani jinak obhospodařována. Do roku 2013 byly vlastníky sporného pozemku manželé Silní a od roku 2013 jsou jimi vedlejší účastníci. O sporný pozemek se vždy jeho vlastníci starali. Vedlejší účastníci taktéž hradili náklady na jeho údržbu i daň z nemovitostí, což dokládají fakturami, daňovým přiznáním a fotografiemi. Jeho údržbu prováděli přibližně 2krát až 3krát do roka, když začal být neprůchozí, přičemž udržovali celý koridor (v šíři 0,5 m i ve zbývající části o šíři 2 m zatížené služebností).
Navrhovali proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a stěžovateli uložil uhradit "žalobci náklady odvolacího řízení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku".
13. Vyjádření Nejvyššího soudu, městského soudu, obvodního soudu a vedlejších účastníků zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel reagoval jen na vyjádření vedlejších účastníků s tím, že soudy pouze odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí.
14. Stěžovatel ve vyjádření vedlejších účastníků neshledal nic relevantního, neboť se vyjadřují ke zjištěnému skutkovému stavu a nikoli k otázkám souvisejícím s porušením ústavou garantovaných práv. Setrvává na názoru, že obvodní soud v odůvodnění rozsudku neuvedl, které důkazy navržené právní předchůdkyní stěžovatele neprovedl, a neodůvodnil proč. Tuto skutečnost vedlejší účastníci nevyvrátili, stejně tak jako pochybení spočívající v opomenutí hodnocení soudem provedených důkazů, eventuálně v jejich nesprávném hodnocení. Uvádějí-li vedlejší účastníci, ke kterému z pozemků byl sporný pozemek připlocen, a současně předkládají exkurz do historie vzniku sporného pozemku spolu s připojenými důkazy, uniklo jim, že předmětem řízení u Ústavního soudu není přezkum správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy po věcné stránce, ale přezkum ústavnosti jejich postupu. Rozsáhlé a barevně ilustrované přílohy proto nejsou pro řízení o ústavní stížnosti relevantní. Zejména se ohrazuje proti fotografiím, v nichž je zakreslena šíře koridoru 2,5 m (včetně sporného pozemku o šíři 0,5 m), ačkoli koridor byl široký 2 m včetně sporného pozemku o šíři 0,5 m. Nesouhlasí se závěrem, že sporný pozemek byl odedávna součástí pozemku parc. č. X2, a uvádí, že provedl-li by soud všechny navržené důkazy, zjistil by, že pozemek byl vždy součástí pozemku parc. č. X3. Trvá na tom, že jím uvedená judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu podporuje jeho tvrzení, že nenabyli-li jeho právní předchůdci sporný pozemek jako součást pozemku parc. č. X3, pak jej vydrželi. Za nesmyslný považuje požadavek, aby mu byla uložena povinnost hradit "žalobci náklady odvolacího řízení".
15. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
16. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základních práv, zejména práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 Listiny, a konstatuje, že tato práva napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání porušena nebyla.
17. Obecné soudy založily svůj závěr o zamítnutí žaloby jednak na tom, že sporný pozemek vznikl rozdělením pozemku parc. č. X7, který je ve vlastnictví vedlejších účastníků, a dále na tom, že právní předchůdci stěžovatele nenabyli vlastnické právo k tomuto pozemku vydržením.
18. Skutečnost, že sporný pozemek náleží výlučně k pozemku parc. č. X2, dovodily obecné soudy zejména z geometrických plánů ze dne 19. prosince 1996, 29. září 1997 a 19. října 1998. Přisvědčili vedlejším účastníkům, že jde o pozemek navazující na pozemek zatížený služebností. Z geometrických plánů vyplynulo, že služebnost jízdy a chůze v šíři 2 m kopíruje hranici s pozemkem par. č. X7, avšak zasahuje výlučně do pozemku parc. č. X3, a že mezi pozemky parc. č. X3 a nově vzniklým pozemkem par. č. X4 vznikl úzký pruh o šíři přibližně 0,5 m, který tyto dva pozemky odděluje. Obvodní soud na místě samém provedl šetření, při němž zjistil, že oplocení pozemku parc. č. X3 bylo (právní předchůdkyní stěžovatele) posunuto tak, že šíře koridoru je v současné době 0,5 m. Jde-li o technickou zprávu Martina Appelta ze dne 22. července 2016, i ta, jak zdůraznil obvodní soud, dokládá existenci sporného pozemku jako součástí koridoru. Obvodní soud si byl vědom toho, že z této zprávy vyplývá, že šíře koridoru nepřesahuje 1,95 m a v této šíři je zahrnuta i část pozemku parc. č. X2 v šířce cca 0,5 m a délce cca 42 m. Konstatoval k tomu, že sporný pozemek je široký 0,5 m na svém začátku, tedy při vstupu do koridoru. Byl-li by skutečně koridor široký cca 1,98 m, v některých místech i 1,88 m, znamená to, že právní předchůdkyní stěžovatele nebyl respektován rozsah (šíře) v minulosti zřízené služebnosti.
19. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy provedly dostatečné dokazování ke zjištění skutečnosti, že sporný pozemek vznikl vyčleněním z pozemku parc. č. X7, který byl ve vlastnictví vedlejších účastníků. Požadavky právní předchůdkyně stěžovatele na předvolání odborníka z katastru nemovitostí a výslech právních předchůdců vedlejších účastníků k otázce, kdo a proč stavěl plot na pozemku parc. č. X7, nikoli na hranici této parcely, odmítl městský soud v bodě 22 rozsudku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (podle které je skutečnost, zda je držitel v dobré víře či nikoli, třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka), uvedl, že za situace, kdy je rozhodnutí obvodního soudu postaveno na závěru, že právní předchůdci stěžovatele nikdy nebyli držiteli sporného pozemku, jsou tyto její návrhy irelevantní.
20. Závěru obecných soudů o nesprávnosti subjektivního předpokladu právní předchůdkyně stěžovatele o tom, že koridor je tvořen jen částí jejího pozemku, nelze s ohledem na v řízení na provedené důkazy z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Z obsahu spisu je zřejmé, že se s ohledem na průběh plotu, který považovala za hranici mezi pozemkem parc. č. X3 a X2, právní předchůdkyně stěžovatele domnívala, že sporný pozemek, který navazoval na pozemek parc. č. X3, koupila (se svými rodiči) v roce 1957 spolu s tímto pozemkem. Bylo tomu i proto, že sporný pozemek má výměru jen 14 m2 a výměra kupovaného pozemku parc. č. X3 nebyla v kupní smlouvě uvedena. Nepředpokládala také, že by vlastníci pozemku parc. č. X2, jehož byl ve skutečnosti sporný pozemek součástí, měli tento svůj pozemek za plotem a neměli k němu přístup.
21. Pro danou věc je podstatné, že obě strany nezpochybňují, že se sporný pozemek nacházel uvnitř koridoru (tvořeného z jedné strany plotem postaveným uvnitř pozemku parc. č. X3 a z druhé strany plotem na původním pozemku parc. č. X7), který byl (jako celek) užíván třetími osobami k průjezdu a průchodu. Tyto pozemky, ať již byly zatížené služebností, či nikoli, tedy reálně sdílely shodný režim užívání, který spočíval zejména v průchodu osob. Vydržet vlastnické právo může jen držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou.
Pro splnění podmínek vydržení tedy bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že jednak projevovala vůli nakládat se spornou (k pozemku parc. č. X2 přiléhající) částí koridoru o šířce 0,5 m jako s vlastní a jednak ji fakticky ovládala, tedy že se chopila držby právě této části pozemku. V dané věci soudy na základě obvodním soudem provedeného dokazování (nabývacími tituly, geometrickými plány, výslechy svědků, místním šetřením, fotodokumentací), z něhož vycházely městský soud i Nejvyšší soud, dovodily, že právní předchůdkyně stěžovatele neprokázala ani corpus possesionis (faktické ovládání pozemku) ani animus possidendi (vůli s pozemkem nakládat jako s vlastním).
Není přitom pravdou, že soudy převzaly pouze argumentaci vedlejších účastníků a uvěřily výlučně jimi navrženým svědkům. Jak konstatoval obvodní soud, z výpovědí slyšených svědků nebylo prokázáno, že by koridor právní předchůdci původní stěžovatelky užívali a udržovali jej. Jde-li o výpovědi svědků Adolfa Žitného a Milana Žitného učiněné před obvodním soudem dne 23. června 2022, ty hodnotil soud jako nevěrohodné nejen z důvodu jejich rozporu s výpověďmi ze dne 31. října 2018 (zde je nutno přisvědčit stěžovateli, že v případě Adolfa Žitného šlo o jeho výpověď první, neboť dne 31.
října 2018 vypovídal jeho otec shodného jména), nýbrž i z důvodu jejich v detailu nápadně shodných svědectví, nadto šlo o svědectví z druhé ruky. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti o existenci smlouvy uzavřené s paní Pelcovou, branky, poštovní schránky či psa na pozemku nejsou s ohledem na skutečnost, že tyto se týkaly pozemku parc. č. X3, takového charakteru, že by samy o sobě mohly vést k závěru o výkonu panství nad sporným pozemkem. Historicky šlo o volně přístupný koridor tvořený dvěma (mezi sebou) plotem neoddělenými pozemky.
Skutečnost, že vedlejší účastníci či jejich právní předchůdci tolerovali průchod třetích osob či pohyb psa právních předchůdců stěžovatele nebo umístění jejich branky a poštovní schránky i na části koridoru nezatíženého služebností, sama o sobě držbu právních předchůdců stěžovatele nezakládá, to platí stejně tak pro skutečnost, že všichni nabyvatelé dotčených pozemků v minulosti tolerovali plot ohraničující koridor, který však nevedl po hranici oddělující tyto pozemky. Jak dovodily obecné soudy, pouhé navenek nijak neprojevené přesvědčení právní předchůdkyně stěžovatele, že jí vždy náležel nejen její pozemek parc.
č. X3, ale též sousední sporný pozemek, není pro závěr o držbě dostatečné. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že spory mezi vlastníky pozemků nastaly, když vedlejší účastníci odstranili v roce 2014 plot na svém pozemku.
S ohledem na vybudování nového betonového plotu právní předchůdkyní stěžovatele na katastrální hranici mezi pozemky se přitom sporný pozemek, jak bylo také zjištěno při místním šetření obvodním soudem, nachází vně tohoto nového plotu. Sama právní předchůdkyně stěžovatele tedy respektovala v katastru nemovitostí vymezenou hranici a tím i vlastnické právo vedlejších účastníků ke spornému pozemku, které však současně žalobou na určení zpochybnila.
22. Ústavní soud uzavírá, že se obecné soudy splněním podmínek pro vydržení (podle tehdy platné právní úpravy) jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout, a to ani s ohledem na stěžovatelem odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkonu tzv. právního panství nad věcí. Jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud zdůraznil, že městský soud vyšel z toho, že právní předchůdci stěžovatele ani pozemek neužívali, ani neprojevili žádnou vůli s ním vlastnicky nakládat.
23. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
24. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
25. Vedlejší účastníci požádali (byť formulačně nezdařile) o přiznání náhrady nákladů řízení. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, si ale účastník nebo vedlejší účastník zásadně hradí sám. Povinnost k náhradě Ústavní soud přiznává výjimečně - v odůvodněných případech podle výsledku řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Jde o mimořádné situace, kdy uložení povinnosti nahradit náklady řízení je svého druhu sankcí neúspěšnému účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, nebo naopak podal ústavní stížnost jako šikanózní. O takovou situaci zde nejde.
26. Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu