Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Pavlou Karlovskou, advokátkou, se sídlem Lučanská 5, 466 02 Jablonec nad Nisou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 8 Ca 80/2006-30, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by předmětnou žalobu podal opožděně, naopak má za to, že lhůta počítaná v souladu s § 40 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen "s.ř.s.") byla dodržena. Proto je přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvedl, že požaduje, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že nečinností městského soudu v řízení 8 Ca 80/2006 došlo k porušení výše citovaných práv a zakázal mu pokračovat v jejich porušování (Ústavní soud vzhledem k celkovému obsahu ústavní stížnosti ji posoudil jako návrh na zrušení předmětného usnesení, když je zřejmé, že stěžovatelem tvrzené chybné odmítnutí žaloby pro opožděnost nemá charakter jiného zásahu orgánu veřejné moci.).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kdy je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle právní úpravy obsažené v § 102 a dalších ustanoveních s.ř.s. je proti rozhodnutí, které stěžovatel ústavní stížností napadl, přípustná kasační stížnost. O tom byl stěžovatel též řádně poučen v napadeném usnesení (viz jeho str. 3). Stěžovatel tedy ústavní stížností napadá rozhodnutí městského soudu, ač napadeno musí být rozhodnutí o posledním opravném prostředku který zákon k ochraně práva poskytuje, v daném případě rozhodnutí o kasační stížnosti.
Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2007
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj