Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. M. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 11 Co 255/2003-131 ze dne 14. 4. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítal, že obecné soudy posoudily věc po právní stránce nesprávně. Z listinných důkazů je zřejmé, že město Teplice usnesením svého zastupitelstva z 27. 10. 1994 schválilo prodej svého spoluvlastnického podílu právnímu předchůdci žalobkyně za odhadní cenu. Na rozdíl od znění § 605 občanského zákoníku požadovalo sice zaplacení kupní ceny nikoliv do 2 měsíců, nýbrž do 45 dnů, tuto lhůtu lze však považovat za návrh na dohodu o odlišné lhůtě než stanoví zákon. Právní předchůdce žalobkyně jako spoluvlastník požadoval ještě jinou lhůtu splatnosti, s čímž město Teplice nesouhlasilo, takže nedošlo k dohodě o jiné lhůtě a platila proto zákonná lhůta dvouměsíční.
Protože tato lhůta uplynula marně, zaniklo předkupní právo spoluvlastníka - právního předchůdce žalobkyně a město Teplice mohlo přistoupit k prodeji svého spoluvlastnického podílu třetí osobě. Město Teplice nabídlo prodej ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí (svůj spoluvlastnický podíl) k prodeji formou veřejné dražby, v níž zvítězil stěžovatel. Podle jeho názoru za dané situace, kdy spoluvlastníku marně uplynula dvouměsíční lhůta k využití předkupního práva, nelze - jak činí soudy - hovořit o neskončeném jednání o uzavření kupní smlouvy, nýbrž o uvolnění jeho spoluvlastnického podílu k prodeji.
Právní předchůdce žalobkyně měl dostatek příležitosti k uzavření kupní smlouvy s využitím předkupního práva s městem Teplice, které však nevyužil zcela zjevně z důvodu snahy o dosažení nižší kupní ceny. Obecné soudy rozhodovaly v rozporu s platnou hmotněprávní úpravou a porušily tak právo stěžovatele na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Vyslovil současně i souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č.j. 11 Co 255/2003-131 ze dne 14. 4. 2005 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že sám nahradil vůli stěžovatele přijmout návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy ve výroku uvedeného obsahu. V odůvodnění uvedl, že dospěl ke shodnému právnímu závěru jako soud I. stupně, že tedy zákonné předkupní právo bylo porušeno. Dále prohlásil, že z jednání města Teplice je zřejmé, že nechtělo setrvat ve spoluvlastnickém vztahu, ovšem jelikož nebylo třetí osoby, která by měla o nemovitosti zájem, nemohlo než postupovat podle § 141 nebo § 142 občanského zákoníku, tedy dohodou podílové vlastnictví zrušit a vzájemně vypořádat nebo nedojde-li k dohodě podat žalobu k soudu, který podílové spoluvlastnictví zruší a provede vypořádání. Jiný postup zákon neumožňuje. Město Teplice tak nemohlo vycházet ze skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyně nevyužil předkupního práva a nemovitost prodat ve veřejné dražbě.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 2476/2005-146 ze dne 11. 7. 2006 odmítnuto jako nepřípustné, protože dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ze zákonné úpravy předkupního práva pro daný případ zcela jednoznačně vyplývá, že právní předchůdce stěžovatele - město Teplice, ač k tomu byl povinen, nesplnil před převodem svého spoluvlastnického podílu svou zákonnou nabídkovou povinnost vyplývající z ustanovení § 140 občanského zákoníku. Rozhodnutí dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno nebylo.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů. Ústavní soud věc přezkoumal a dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly jednoduché právo, jejich výklad i aplikace vycházely z ustálené judikatury, na niž se odvolal i Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání při hodnocení toho, zda se jedná o otázku zásadního právního významu. Ústavní soud v této rozhodovací praxi obecných soudů neshledal porušení ústavních hranic obecně ani porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces konkrétně, neboť soudy aplikovaly jednoduché právo způsobem ústavně konformním.
Lze toliko doplnit, že z právní úpravy podílového spoluvlastnictví zařazené od části II. obč. zákoníku (§ 137-142) vyplývá rozdílnost dvou situací, jimiž jsou převod spoluvlastnického podílu (§ 140) a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 141-142). Obě situace jsou odlišné svojí podstatou, právním postavením spoluvlastníků a zejména rozsahem jejich práv a povinností. Přitom je přípustné, aby k zamýšlenému zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo též převodem spoluvlastnického podílu mezi spoluvlastníky. Takový případ je však třeba hodnotit v celém kontextu, a pokud by k nabídce převodu spoluvlastnického podílu došlo v rámci jednání mezi spoluvlastníky, nelze takovou nabídku považovat za výkon povinnosti vzniklé v důsledku zákonného předkupního práva.
V souzené věci bylo zjištěno, že nejdříve právní předchůdce žalobkyně projevil zájem o odkoupení podílu od města, leč k dohodě nedošlo. Reakci města na jeho návrh nelze považovat za plnění nabídkové povinnosti podle ustanovení § 140 obč. zákoníku. Protože spoluvlastnický vztah dále trval a město se s časovým odstupem samostatně rozhodlo převést svůj podíl na třetí osobu, aniž by věc nabídlo spoluvlastníkovi ke koupi, došlo k porušení zákonného předkupního práva, jak obecné soudy právem dovodily. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, napadeným rozhodnutím obecného soudu zjevně porušena nebyla. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. dubna 2007
Vojen Güttler předseda senátu