Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bc. Nicolette Tiekuové, zastoupené Mgr. Tomášem Císařem, advokátem sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 As 321/2019-55, a ze dne 17. 12. 2019, č. j. 1 As 321/2019-72, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 2. 1. 2017, kterým rektor Univerzity Karlovy zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí děkana Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy o nepřijetí stěžovatelky ke studiu doktorského studijního programu Fyzika. Městský soud usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 9 A 36/2017-182, řízení o žalobě zastavil, neboť ve stanovené lhůtě nebyl zaplacen soudní poplatek (dále jen "usnesení městského soudu ze dne 19. 6. 2019").
Proti usnesení městského soudu ze dne 19. 6. 2019 podala stěžovatelka kasační stížnost a požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. V záhlaví uvedeným usnesením ze dne 31. 10. 2019 Nejvyšší správní soud žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce zamítl, neboť dospěl k závěru, že kasační stížnost představuje zjevně bezúspěšný návrh (dále jen "usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019"). Dále v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 17. 12. 2019 Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka ani přes výzvu soudu a řádné poučení soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila (dále jen "usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2019").
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud postupoval nesprávně, když stěžovatelku od soudního poplatku neosvobodil a následně řízení zastavil. Stěžovatelka svůj názor opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2019, č. j. 4 As 388/2019-74 vydaný v jiné její věci, ve které Nejvyšší správní soud dospívá naopak k závěru, že stěžovatelka splňuje podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků. K tomu stěžovatelka uvádí, že uvedený rozsudek byl vydán ve skutkově téměř stejné věci a stěžovatelka tak i v nyní posuzované věci splňuje podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků. Podle stěžovatelky není možné, aby za stejných majetkových okolností byla jednou stejným soudem od soudního poplatku osvobozena a jednou nikoliv.
o Ústavním soudu a contrario).
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Pro posouzení věci je významné především to, že se stěžovatelka domáhá zrušení napadených usnesení s námitkami, podle kterých měla být od soudního poplatku osvobozena. Tím se však podstata její ústavní stížnosti míjí s obsahem jí napadených rozhodnutí. Jak Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení ze dne 17.
12. 2019 konstatoval, o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků bylo již dříve rozhodnuto v usnesení městského soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 9 A 36/2017-137, přičemž proti němu podanou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 1 As 316/2018-38. K tomu Ústavní soud dodává, že proti oběma těmto rozhodnutím stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4317/18 , odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nesplňovala základní zákonné požadavky na projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními téhož zákona.
Nyní napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2019 tak bylo přezkoumáno rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení (z důvodu nezaplacení soudního poplatku) a nikoliv rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, o kterém rozhodl městský soud již dříve vydaným usnesením, proti kterému sice stěžovatelka v minulosti ústavní stížnost podala, nicméně sama se připravila o jeho případný meritorní přezkum ze strany Ústavního soudu tím, že její ústavní stížnost trpěla vadami (usnesení ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4317/18 ).
Dále napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019 byla žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce v řízení před kasačním soudem zamítnuta, neboť Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost představuje zjevně bezúspěšný návrh. V odůvodnění k tomu Nejvyšší správní soud opět konstatoval, že stěžovatelka svojí kasační stížností fakticky brojí proti tomu, že ji v řízení před městským soudem nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku (jiné námitky nevznesla), avšak tato otázka byla již dříve Nejvyšším správním soudem přezkoumána, jak je uvedeno výše. Proto Ústavní soud ani na tomto závěru Nejvyššího správního soudu neshledává nic protiústavního. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu