Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ladislava Kachela, zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 282/2023-79 ze dne 5. ledna 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha l - Nové Město, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 odst. 1 Ústavy a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 15 730 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající v účelně vynaložených nákladech stěžovatele na jeho právní zastoupení ve dvou přestupkových řízeních vedených Magistrátem města Ostravy. Obě tato přestupková řízení byla zastavena. V prvním případě (držení telefonního zařízení při jízdě a nepřipoutání se bezpečnostním pásem) nebylo svědectví zasahujících příslušníků Policie České republiky shledáno dostatečným pro závěr o spáchání těchto skutků stěžovatelem, u skutku nerespektování dopravní značky B-29 "Zákaz stání" nebylo možné zjistit, zda nezjištěný řidič dne 4. března 2020 dopravní značku nerespektoval, nebo si jí nevšiml z důvodu nedodržení technické podmínky pro její umístění. V druhém případě (nerespektování dopravního značení IZ6a "Pěší zóna") bylo důvodem pro zastavení řízení závěr, že skutek není přestupkem. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 85 C 64/2022-44 ze dne 27. prosince 2022 žalobu zamítl, neboť neshledal splněné podmínky podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že přestupkové řízení nebylo zastaveno pro intenzivní procesní pochybení správního orgánu, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
3. Stěžovatel uvádí, že si je vědom judikatury Ústavního soudu, na kterou soudy v rozhodnutích odkazovaly, domnívá se však, že tyto závěry byly nesprávně interpretovány. Stěžovatel je na rozdíl od obecných soudů přesvědčen, že byla naplněna kritéria stanovená Ústavním soudem pro přiznání odškodnění v případě nezákonně vedených přestupkových řízení [nález sp. zn. II. ÚS 1099/19 ze dne 3. září 2019 (N 156/96 SbNU 36)]. Stěžovatel k ochraně svých zájmů ve správním řízení využil služeb advokáta, který se účastnil rozsáhlého dokazování, jež vyústilo v jednom případě v závěr, že jednání stěžovatele oznámené strážníkem není přestupkem, v druhém případě byly výpovědi policistů rozporné a nebylo možno na jejich základě učinit závěr o vině stěžovatele. Jednání policistů označuje stěžovatel za excesivní, jsou-li jejich následné svědecké výpovědi vzájemně i vnitřně rozporné. Tato skutečnost by měla vést k odpovědnosti státu za takové selhání a k odčinění tím vzniklých negativních následků.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
6. V souladu se shora vymezenou působností se Ústavní soud zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem obecných soudů předcházejícím jeho vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jak je stanoví § 8 odst. 1 a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
7. Námitkami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se krajský soud zevrubně zabýval, a závěry v odůvodnění napadeného rozsudku v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlil. Krajský soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 41/22 ze dne 1. února 2022), podle které nelze zamítnout žalobu na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na zastoupení v přestupkovém řízení, bylo-li takové řízení ztíženo zřetelným pochybením správního orgánu. V souladu se závěry citovaného usnesení krajský soud zdůraznil rozdíl mezi trestním řízením a přestupkovým řízením (méně omezující instituty, méně závažné tresty, méně závažný difamující dopad, menší psychická zátěž) a dovodil, že přiznání odškodnění za náklady spojené s právním zastoupením bude namístě přiznat tehdy, bylo-li přestupkové řízení zastaveno pro intenzivní procesní pochybení správního orgánu, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v bodě 8 napadaného rozsudku ústavně souladným způsobem vysvětlil, proč tomu tak v posuzované věci nebylo, když ani v jednom případě ze čtyř ve správním řízení projednávaných skutků nešlo o nedůvodně zahájené přestupkové řízení. V případě prvního a druhého skutku, týkajících se držení mobilního telefonu stěžovatelem a nepoužití pásu, bylo nutné vyslechnout policisty (kteří sledovali stěžovatele dalekohledem) za účelem posouzení věrohodnosti jejich výpovědi, také ve třetím případě byly dány okolnosti nasvědčující spáchání přestupku, kdy pouze v důsledku umístění konkrétní dopravní značky nebylo možné úplně vyloučit, že ji řidič mohl přehlédnout, protože mohla být v tom okamžiku zakryta chodcem.
Ani odlišný právní závěr odvolacího správního orgánu na spáchání přestupku vjezdu a stání v pěší zóně stěžovatelem (že šlo o zastavení, nikoli stání) nečinil podle krajského soudu závěr správního orgánu prvého stupně o spáchání (čtvrtého) přestupku stěžovatelem zjevně excesivním a jím vedené správní řízení neměl za zahájené svévolně.
8. Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr krajského soudu nelze označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, rozhodnutí má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněno. To je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Závěry krajského soudu jsou v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, podle níž ne každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí o shledání viny ze spáchání přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí zakládající odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. V každém jednotlivém řízení je třeba samostatně zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů lze považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, a zda tedy vzniká nárok na náhradu škody [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 1099/19 nebo sp. zn. IV. ÚS 2841/19 ze dne 15. prosince 2020 (N 232/103 SbNU 367)]. Tímto způsobem krajský soud, jak vyplývá z výše uvedeného, postupoval, když po zvážení všech okolností věci dospěl k závěru, že v případě obou přestupkových řízení byly dány (konkrétní krajským soudem popsané) okolnosti nasvědčující spáchání přestupku a přestupkové řízení tedy nebylo zahájeno svévolně.
9. Ústavní soud ze shora popsaných důvodů uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. To platí tím spíše, že stěžovatelem žalované částky náhrady nákladů na právní zastoupení (9 438 Kč za první a 6 292 Kč za druhé přestupkové řízení) se ve svém souhrnu blíží částce bagatelní. V takovém případě opodstatněnost ústavní stížnosti přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 1165/21 ze dne 19. května 2021 vydané taktéž ve věci nákladů na právní zastoupení stěžovatele v (zastaveném) přestupkovém řízení vedeném Magistrátem města Ostravy].
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu