Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. KRKA, továrna zdravil, d.d., Novo mesto, sídlem Šmarješka cesta 6, 8501 Novo mesto, Slovinsko, 2. KRKA ČR, s. r. o., IČ: 65408977, sídlem Mezibranská 7/579, Praha 1, obě stěžovatelky zastoupeny advokátem Mgr. Hynkem Peroutkou, Na Příkopě 15/583, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 3 Cmo 306/2012-165 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 2 Nc 1069/2012-21 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo - k návrhu Astellas Pharma Inc. na nařízení předběžného opatření - stěžovatelkám uloženo zdržet se uvádění do oběhu přípravku ASOLFENA 5 MG, reg. č. 73/999/10-C, a ASOLFENA 10 MG, reg. č. 73/1000/10-C, (výrok I) a na vlastní náklady tyto přípravky stáhnout z oběhu v České republice, kromě přípravků již vydaných pacientům (výrok II), dále pak byl tímto rozhodnutím odmítnut návrh, aby soud stanovil povinnost společnostem Alliance Healthcare, s.
r. o, GEHE Pharma Praha, spol. s r. o., PHARMOS, a. s., a PHOENIX, lékárenský velkoobchod, a. s., zdržet se uvádění těchto přípravků do oběhu v České republice (výrok III) a navrhovateli bylo uloženo podat ve třicetidenní lhůtě žalobu ve věci samé (výrok IV). Proti tomuto usnesení, a to v rozsahu "vyhovujících" výroků I a II, podaly stěžovatelky odvolání, načež Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a také IV potvrdil v záhlaví označeným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatelky vytýkají odvolacímu soudu, že s odkazem na ustanovení § 75c odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl zohlednit tvrzení a důkazy proti nařízení předběžného opatření a s jejich argumentací se nevypořádal. Tím jim znemožnil se v řízení o nařízení předběžného opatření relevantně vyjádřit, resp. vykonávat procesní práva v jediné instanci, kterou měli k dispozici. Upozorňují rovněž na § 205a o. s. ř. s tím, že zákaz novot z tohoto ustanovení plynoucí se neuplatní na odvolací řízení proti předběžnému opatření, a dovolávají se nálezu Ústavního soudu ze dne 19.
1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), ze kterého vyvozují, že odvolání proti předběžnému opatření představuje pro ně jedinou možnost pro uplatnění tvrzení a námitek stran toho, že nebyly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření v rámci celého řízení, a že všichni účastníci musí mít srovnatelnou možnost uplatnění svých námitek vůči návrhu na předběžné opatření. Dále stěžovatelky namítají, že soud prvního stupně i odvolací soud svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, a že tudíž postupovaly svévolně, a že nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření.
V této souvislosti uvádějí, že ve svém odvolání uvedli podrobnou argumentaci a předložili důkazy, z nichž má plynout, že k datu nařízení předběžného opatření zmíněné zákonné podmínky nebyly splněny, a sdělují, že soudu prvního stupně vytknuli, že "neuvedl odůvodnění ve vztahu k prokázání naléhavosti zatímní úpravy poměrů mezi účastníky ani k podmínce zatímnosti úpravy ... a k výši hrozící újmy [navrhovateli] v poměru k výši újmy způsobené předběžným opatřením [druhé stěžovatelce]". Upozorňují rovněž, že navrhovatel neosvědčil, zda jeho formální právo existuje i v materiálním smyslu, a namítají, že tvrzené právo, založené formálním zápisem užitného vzoru, nesplňuje podmínky materiální ochrany, neboť předmět užitného vzoru nesplňuje kritérium novosti ani tvůrčí úrovně.
Odvolací soud se však těmito tvrzeními a důkazy odmítl zabývat a s námitkami jimi vznesenými se v odůvodnění svého usnesení nevypořádal. Stěžovatelky se dovolávají i čl. 9 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES (dále jen "Směrnice"), podle kterého by bez slyšení žalovaného měla být předběžná opatření vydávána jen v případě, že by prodlení způsobilo navrhovateli nenahraditelnou škodu. S absencí osvědčení o hrozbě vzniku škody navrhovateli má kontrastovat výše škody vznikající druhé stěžovatelce, která bude o mnoho řádů převyšovat jistotu 50 000 Kč, přičemž z důvodu nízké jistoty je předběžné opatření v rozporu s požadavkem přiměřené, resp. odpovídající jistoty ve smyslu čl.
9 odst. 6 Směrnice a čl. 50 odst. 3 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 181/1995 Sb. (dále jen "Dohoda TRIPS"). Stěžovatelky namítají i tu skutečnost, že usnesení o předběžném opatření nepřípustně nahrazuje rozhodnutí ve věci samé a má povahu úpravy faktických, a nikoliv právních vztahů mezi účastníky. Stěžovatelky se v ústavní stížnosti rovněž dovolávají judikatury Ústavního soudu, dle které rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nesmí být projevem svévole.
Zákonný podklad u předběžných opatření je nutné posuzovat s ohledem na ustanovení § 74 o. s. ř., dle kterého musí navrhovatel prokázat a soud zvážit, zda jsou důvody pro prozatímní úpravu poměrů; zejména pak musí uvést, jaké okolnosti a důkazy jej vedly k nařízení předběžného opatření, přičemž musí postupovat tak, aby ochrana poskytnutá jednomu z účastníků nebyla takové intenzity, aby mohla znemožnit ochranu práv druhého účastníka, jemuž je ukládána povinnost. Soudy jsou povinny vykládat citované ustanovení v souladu se Směrnicí a Dohodou TRIPS, z nichž plyne, že navrhovatel musí poskytnout důkazy, které soudy s dostatečnou jistotou přesvědčí, že je nositelem příslušných práv a že tato jsou porušována nebo jejich porušení hrozí.
V případě užitného vzoru musí zkoumat, zda užitný vzor je způsobilý být předmětem ochrany, resp. zda navrhovateli svědčí právo i v materiálním smyslu. To se v posuzované věci nestalo, naopak stěžovatelky prokázaly ve svých odvoláních opak. V této souvislosti zmiňují, že předmět užitného vzoru je shodný s předmětem přihlášky evropského patentu, která byla zamítnuta s tím, že řešení nesplňuje kritéria novosti ani tvůrčí úrovně. Navrhovatel rovněž neosvědčil, že mu v důsledku údajného porušení jeho údajných práv hrozí jakákoliv škoda.
Jediné osvědčení - prohlášení české společnosti Astellas Pharma s. r. o., jež ani není účastníkem řízení, že jí hrozí nemateriální újma v důsledku porušování užitného vzoru, je nepravdivé, neboť jeho majitelem je navrhovatel. Ten ovšem nedoložil žádné dokumenty, které by mohly jeho nároku svědčit, předložil pouze zprávu k užitnému vzoru a posudek Mgr. Ing. Stanislava Babického, avšak tyto důkaz ve skutečnosti žádné důkazy nepředstavují, jde o pouhé tvrzení navrhovatele.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti vrchnímu soudu jako soudu odvolacímu vytýkají, že se odmítl zabývat jejich argumentací a důkazními návrhy obsaženými v jejich odvolání, přičemž vyslovují nesouhlas s právním názorem tohoto soudu, k němuž dospěl na základě výkladu § 75c odst. 4 o. s. ř. Jak lze zjistit z napadeného usnesení, vrchní soud se nejprve, a to v obecné rovině, vyjádřil ke smyslu (účelu) předběžného opatření, k podmínkám pro jeho nařízení a procesnímu postupu, který tomuto nařízení předchází, stejně jako k rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu.
V této souvislosti poukázal na již zmíněné ustanovení § 75c odst. 4 o. s. ř., z něhož vyvodil, že může přezkoumat pouze důvody, které vedly soud prvního stupně k vyhovění návrhu, přičemž vychází z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení. Uvedený výklad je v souladu s názory právní teorie i ustálené soudní praxe, jež byla aprobována Ústavním soudem [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 101/09
, ze dne 21. 9. 2009
sp. zn. II. ÚS 2647/09
a ze dne 26. 3. 2009
sp. zn. III. ÚS 163/09
(dostupná na http://nalus.usoud.cz); viz také Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád I, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 438-439, kde se uvádí, že "nemůže být v řízení o předběžném opatření přihlédnuto k tvrzením, k listinám nebo k dalším důkazům, které soud prvního stupně neměl k dispozici v době vyhlášení (vydání) svého usnesení, a to bez zřetele k tomu, který z účastníků je uvádí nebo předkládá", a "pro odvolací řízení to znamená, že účastníci nemohou v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy."]. V již zmíněném usnesení sp. zn. III. ÚS 163/09
se Ústavní soud vyjádřil - souvislosti s námitkou stěžovatelky, že se odvolací soud nezabýval novými důkazy - k důvodům předmětné právní úpravy, resp. její interpretace v tom smyslu, že by postupem, jehož se stěžovatelka dožaduje, byl popřen smysl předběžného opatření, především "co do jeho intencionální efektivity". Je proto zřejmé, že argumentace stěžovatelek ustanovením § 205a o. s. ř. nemůže obstát, ostatně ve výše uváděném usnesení sp. zn. II. ÚS 2647/09
Ústavní soud výslovně konstatoval, že úprava obsažená v ustanovení § 75c odst. 4 o. s. ř. je úpravou speciální, jež (tedy) musí být aplikována přednostně. Nutno dodat, že účastníci sice nemohou v odvolacím řízení v rámci řízení o nařízení předběžného opatření uplatňovat nové skutečnosti, resp. důkazy, neznamená to však, že by tak nemohli činit vůbec. Procesní prostor jim totiž k tomu otevírá ustanovení § 77 odst. 2 o. s. ř., jež je v praxi vykládáno tak, že vyjde-li dodatečně najevo, že předpokládané důvody pro nařízení předběžného opatření nejsou dány, soud je může (resp. má za povinnost) zrušit, a to i bez návrhu [viz David, L., a kol.: Komentář k Zákonu občanský soudní řád, ASPI, Wolters Kluwer ČR; srov. také bod 32 nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Pokud se stěžovatelky dovolávají právě zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09
, v něm řešená otázka se týkala jiné problematiky, tedy nikoliv interpretace § 75c odst. 1 o. s.
ř., ale protiústavnosti ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. v tehdy platném znění, jež spočívala v tom, že daná právní úprava neposkytovala procesní prostor účastníkovi řízení, jemuž byla v důsledku změny usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem stanovena předběžným opatřením povinnost. O takový případ se však v posuzované věci nejednalo, neboť odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo předběžné opatření nařízeno, potvrdil, přičemž stěžovatelky, jakožto dotčení účastníci, měly možnost se v daném řízení (prostřednictvím odvolání) k věci vyjádřit a uplatnit své námitky (viz bod 33, srov. i body 35 a 36, kde Ústavní soud výslovně uvádí, ve vztahu k jaké procesní situaci byly příslušné závěry vysloveny, resp. tuto staví do protikladu právě k situaci, ve které se ocitli stěžovatelky).
Pokud se tedy stěžovatelky dovolávají principu rovnosti, resp. "rovnosti zbraní", dle kterého procesní strana nesmí být v podstatně nevýhodnějším postavení než protistrana, k jeho porušení nedošlo, neboť stěžovatelky z hlediska možnosti právní obrany proti vyhovujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně (a tedy i proti příslušnému návrhu protistrany na nařízení předběžného opatření) zkráceni nebyli. Stěžovatelky také upozorňují, že předběžné opatření bylo nařízeno bez jejich slyšení, přičemž poukazují na čl.
9 odst. 4 Směrnice a výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09
, kde měl Ústavní soud zdůraznit ústavní deficity celé právní úpravy předběžného opatření a odkázat na zahraniční právní řády, které oběma stranám zajišťují právo být slyšen (viz body 36 a 37). K tomu ale nutno pro upřesnění podotknout, že Ústavní soud v bodě 36 naznačil možnosti, jak daným nálezem vymezený ústavní deficit řešit, a to - mezi jinými - cestou zavedení "nového procesního prostředku, jímž by mohla povinná strana dosáhnout slyšení ve věci nařízeného předběžného opatření, předložení svého pohledu na věc a přezkoumání nařízeného předběžného opatření v krátkém čase".
Na straně druhé Ústavní soud striktní (a obecný) požadavek osobního slyšení nevyslovil, k čemuž nutno dodat, že právní úprava odvolacího řízení možnost nařízení jednání nevylučuje [srov. ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], takže je na rozhodnutí odvolacího soudu, jestli takové jednání nařídí, či nikoliv, přičemž musí vzít v úvahu, zda tato potřeba neplyne z konkrétních okolností případu, zejména pak z nutnosti ochrany procesních práv účastníků řízení [srov. např. nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III.
ÚS 639/06
(N 15/44 SbNU 193)]. V nyní souzené věci stěžovatelky podaly obsáhlé, kvalifikovaně odůvodněné odvolání, přičemž z ničeho potřeba nařízení jednání (a v jeho rámci osobního slyšení) zřetelně neplyne, zvláště vezme-li Ústavní soud povahu souzené materie, a navíc se stěžovatelky takového postupu neúspěšně domáhaly (resp. v ústavní stížnosti netvrdí, že by tak činili). Z uvedeného důvodu musí Ústavní soud v daném případě námitku deficitu "eurokonformního" výkladu vnitrostátního práva, opírající se o ustanovení čl. 9 odst. 4 Směrnice, odmítnout. V další části ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že - stručně řečeno - nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření, resp.
že obecné soudy své závěry stran naplnění těchto podmínek v napadených rozhodnutích nezdůvodnily. Namítají-li nesplnění zákonných podmínek, Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí (a jinému zásahu) orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami). O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, a patří mezi ně stěžovatelkami namítaná libovůle v soudním rozhodování, zde (údajně) založená nedostatkem řádného, tj. srozumitelného a racionálního, odůvodnění.
V daném ohledu konkrétně stěžovatelky tvrdí, že obecné soudy neodůvodnily "naléhavost potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky". Zde však lze stěžovatelky odkázat na odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, který se již toutéž námitkou zabýval a náležitě vypořádal; shrnul totiž, že první stěžovatelka vyrábí a druha distribuuje v České republice výše uvedené léčivé přípravky ALSOFENA, jimž na zdejším trhu konkuruje léčivý přípravek navrhovatele s označením Vesicare, přičemž řešení použité u prvně uvedených léčivých přípravků je řešením chráněným užitným vzorem, jehož vlastníkem je navrhovatel.
Z již zmíněných skutečností, tedy z (možného) porušování práv duševního vlastnictví navrhovatele ze strany stěžovatelek v oblasti, kde se účastníci střetávají jako soutěžitelé, pak logicky plyne i možnost vzniku minimálně materiální újmy. Namítají-li stěžovatelky nepřiměřeně nízkou výši jistoty, o této otázce se v napadených rozhodnutích nerozhodovalo, kromě toho na tuto výtku odpověděl již odvolací soud s tím, že bylo na stěžovatelkách navrhnout postup ve smyslu § 76h o. s. ř. Na tento argument ostatně stěžovatelky v ústavní stížnosti nijak nereagují, takže Ústavnímu soudu není zřejmě, v čem by protiústavnost napadeného usnesení odvolacího soudu měla v tomto bodě spočívat.
Namítají-li stěžovatelky rovněž, že navrhovatel své právo dostatečně neosvědčil, resp. že se obecné soudy nezabývaly tím, zda navrhovatelovo právo k užitnému vzoru existuje i v materiálním smyslu, jde o námitku směřující primárně proti věcné správnosti napadených soudních rozhodnutí, kterážto zásadně není referenčním bodem daného přezkumu.
Nelze sice vyloučit, že i v oblasti interpretace a aplikace podústavního práva může dojít k porušení ústavnosti, ve věci nařízení předběžného opatření obecné soudy ovšem zkoumají (pouze) pravděpodobnost nároku ve věci samé, z čehož plyne jejich poměrně široké diskreční oprávnění, jež současně naopak zužuje možnosti zásahu do tohoto rozhodování ze strany Ústavního soudu, a to na případy zjevného vybočení z daných mezí. To však zjištěno nebylo, neboť obecné soudy uvedly, z jakých skutečností (důkazů) vycházely, přičemž nic neindikuje, že by se zjevně jednalo o svévolný postup, zde především z toho důvodu, že by tyto skutečnosti mohly být označeny za zjevně irelevantní, případně že by jejich nepravdivost byla evidentní.
Pokud je v ústavní stížnosti městskému soudu konkrétně vytýkáno, že se nezabýval otázkou, zda příslušné právo navrhovatele existuje i v materiálním smyslu, nutno odkázat stěžovatelky na to, co již bylo výše uvedeno, tedy že je věcí úvahy soudu prvního stupně, na základě jakých skutečností dospěje k závěru o "dostatečném" osvědčení práva navrhovatele, přičemž z ničeho neplyne, že by uvedený soud měl na základě soudního spisu poznatek o neexistenci daného práva (v materiálním smyslu), který však ve svém rozhodnutí nezohlednil, a ostatně stěžovatelky takto mohou, bude-li třeba, argumentovat v dalším průběhu soudního řízení (např. v rámci návrhu na zrušení předběžného opatření).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu