Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1999, čj. 15 Co 217/99 - 196, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 1999, čj. 54 C 152/95 - 185, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, čj. 21 Cdo 1724/99 - 236, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatelka napadá ústavní stížností podanou dne 10. 11. 2000 a doplněnou dne 9. 1. a 29. 3. 2001 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci neplatnosti výpovědi a o 261.420,-- Kč s příslušenstvím, i jemu instančně předcházející soudní rozhodnutí ve věci. Namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně v záhlaví uvedená. Kromě formálně perfektních doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka Ústavnímu soudu zaslala řadu samostatných, právním zástupcem nepodepsaných podání (vesměs pak žádosti o posečkání k dalšímu doplnění ústavní stížnosti), která však, resp. eventuální další doplnění ústavní stížnosti, na podstatě řešení věci nic nemohou změnit, a proto Ústavní soud přistoupil k rozhodování.
Soudce zpravodaj před meritorním posouzením věci nejprve zkoumal, zda není dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; lhůta je zachována, pokud byl návrh podán k poštovní přepravě v poslední den lhůty (lhůta procesní).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud bylo dovolání podané stěžovatelem jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR usnesením odmítnuto (tento akt nemá charakter meritorního rozhodnutí orgánu veřejné moci), a nikoliv zamítnuto, jak stěžovatelka nesprávně uvádí, pak ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu odvolacího, tj. v daném případě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1999, čj. 15 Co 217/99 - 196.
Pro účely posouzení zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, která započala plynout dnem doručení zmíněného usnesení Krajského soudu v Brně, Ústavní soud nepovažoval za nutné zjišťovat přesné datum, kdy k doručení došlo. Ze spisového materiálu lze mít totiž za nepochybné, že k doručení rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovatelce došlo někdy v roce 1999 (to potvrzuje jak datum doručení této písemnosti Městskému soudu v Brně - v květnu 1999, tak spisová značka usnesení Nejvyššího soudu ČR - 21 Cdo 1724/99).
Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula nejpozději v roce 1999, případně na počátku roku 2000, avšak ústavní stížnost byla předána osobně na Ústavním soudu dne 10. 11. 2000. Ostatně stěžovatelka zmíněné usnesení Krajského soudu v Brně ústavní stížností skutečně napadla a ta byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný (srov. sp. zn. II. ÚS 327/99 ).
Z výše uvedeného plyne, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2001 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu