Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 6. 1998, č.j. 14 C 59/98-21, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 1998, č.j. 23 Co 652/98-43, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 28. 1. 2000 brojí proti napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami, kterým jí byla uložena povinnost k peněžnímu plnění vůči bývalému manželovi E. H. Povinnost k peněžnímu plnění byla potvrzena i Krajským soudem v Praze, i když částka, kterou je stěžovatelka povinna bývalému manželu E. H. zaplatit, byla snížena. Z kontextu stížnosti lze dovozovat, že je podána i proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze.
Stěžovatelka nesouhlasí s pro ni nepříznivými výroky shora uvedených soudů a tvrdí, že zejména z důvodu podjatosti samosoudce JUDr. P., který o věci rozhodoval u soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku. Rovněž se domnívá, že jí bylo odepřeno právo vyjádřit se k věci, která se jí týká. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podala stěžovatelka následně dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 14 C 59/98, z něhož zjistil, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 1998, č.j. 23 Co 652/98-43, jí bylo doručeno dne 12. 2. 1999. Vzhledem k tomu, že dovolání podané stěžovatelkou bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak se ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, považuje (podle ustálené judikatury Ústavního soudu) za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, právě citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze o odvolání stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákona k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), tj. v tomto případě dnem 12. 2. 1999. Ústavní stížnost však byla podána k Ústavnímu soudu (předána k poštovní přepravě) dne 31. 1. 2000. Z toho plyne, že lhůta k podání ústavní stížnosti dodržena nebyla. Proto soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2000
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj