Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti neznámých dědiců Eleny Marie Teresy Hutten-Czapski, zastoupených opatrovníkem JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2381/2015-581 ze dne 25. listopadu 2015, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 138/2009-536 ze dne 19. listopadu 2014 a usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 20 C 46/2008-90 ze dne 5. prosince 2008, za účasti Okresního soudu v Kladně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a vedlejších účastníků 1) Carlose Maximiliana Felipe Ivana Kinsky Y Kavanagh, 2) Lesů České republiky, s. p., sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. František Oldřich Kinský se v řízení před Okresním soudem v Kladně domáhal určení vlastnického práva k blíže uvedeným nemovitým věcem. Okresní soud jeho žalobu rozsudkem č. j. 15 C 94/2001-181 ze dne 14. 5. 2007 zamítl s odkazem na nález
sp. zn. II. ÚS 14/04
ze dne 25. 1. 2006 (N 22/40 SbNU 169), podle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Existuje pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Odnětí vlastnického práva bylo jednorázový stavem, který následně nebyl půl století dotčen. Za takového stavu je třeba chránit vlastnické právo aktuálního vlastníka.
2. Stěžovatel se následně domáhal obnovy řízení ve výše uvedené věci s tím, že nově předložené důkazy vypovídají o tom, že původně žádané nemovité věci ve skutečnosti nebyly nikdy platně konfiskovány. Okresní soud v Kladně usnesením č. j. 20 C 46/2008-90 návrh na povolení obnovy zamítl. Uplatněné skutečnosti a předložené důkazy považoval za nové, shledal nicméně, že nemohou zvrátit jeho předchozí rozhodnutí. To je založeno na závěru o absenci naléhavého právního zájmu a nedostatku aktivní legitimace k podání určovací žaloby.
3. Toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Praze č. j. 30 Co 138/2009-536, který se se závěry okresního soudu ztotožnil. Protože v průběhu řízení zemřel původní žalobce František Oldřich Kinský, krajský soud nejprve rozhodl o tom, že bude pokračovat s Elenou Marií Teresou Hutten-Czapski, po její smrti neznámým dědicům určil opatrovníkem advokáta Pavla Kiršnera.
4. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Věc byla posouzena v mezích dosavadní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Závěr o nedostatku aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu nezávisí na okolnostech o průběhu konfiskací v rámci akce Omega, které stěžovatel uplatnil jako důvod obnovy.
5. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatelé spatřovali v tom, že se v řízení snažili novými důkazy prokázat, že k odnětí vlastnického práva na základě aplikace dekretů prezidenta republiky nikdy nedošlo. Za takového stavu neobstojí závěr o dobré víře v původní způsob nabytí vlastnického práva, neboť osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník nikdy nemohla vlastnické právo nabýt. Původní žalobce svého majetku nepozbyl ani ze zákona, ani z rozhodnutí. Rozhodnutí totiž byla vadná a dodatečně pozměňovaná v rámci akce Omega. Šlo tedy o paakty. Původní žalobce nemohl ve věci žalovat jinak než na určení vlastnického práva, neboť vlastnického práva nikdy nepozbyl. Ze stejného důvodu pak neplatí, že by šlo o obcházení restitučních předpisů. Mylný je závěr, že není dán naléhavý právní zájem - ten je dán vždy, když je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba než vlastník. Jednal-li stát svými orgány tak, že v rámci akce Omega pozměňoval rozhodnutí, nemůže mu nyní svědčit dobrá víra. Závěrem stěžovatelé zpochybnili, zda může být snaha o nápravu křivd komunistického režimu časově omezena.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i spisy Okresního soudu v Kladně; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 24/02
ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
7. Ústavní soud již dříve opakovaně uvedl, že měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově není věcná správnost rozhodnutí napadených žalobou na obnovu řízení, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly [nález
sp. zn. III. ÚS 3386/09
ze dne 29. 7. 2010 (N 151/58 SbNU 281)].
8. V tomto ohledu obecné soudy přiléhavě uvedly, že původní rozhodnutí okresního soudu č. j. 15 C 94/2001-181 spočívá na závěru, že původní žalobce nemůže být úspěšný s žalobou na určení vlastnického práva, neboť jde o obcházení restitučních předpisů ve smyslu judikatorních závěrů Ústavního soudu.
9. Ústavní soud přitom v minulosti, a to přímo v jiné věci stěžovatele uvedl, že spor vedený před obecnými soudy má bez ohledu na svou formu povahu sporu o obnovení vlastnického práva, které formálně zaniklo na základě konfiskace v roce 1945. Tvrzení stěžovatele o tom že k zániku nedošlo, neboť právní důvod takového převzetí zde neexistoval, již není dnes možné přikládat právní relevanci, a to bez ohledu na to, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení nabízí, neboť zde právní důvod zániku vlastnického práva stěžovatele byl v podobě konfiskace na základě dekretů prezidenta republiky. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. K formálnímu pozbytí vlastnického práva stěžovatele došlo před více než padesáti lety a pokud se stěžovatel během této doby nedomáhal relevantním způsobem odstranění pochybností o zániku nebo přetrvání svého práva, nelze mu nyní přiznat aktivní legitimaci v řízení o určení takového práva, neboť zde chybí právě ona naléhavost právního zájmu na požadovaném určení, a tedy ani ochranu zákonnou, potažmo ochranu v rovině ústavněprávní. Žaloba se tak stává prostředkem k neakceptovatelnému rozšiřování restitučních titulů tam, kde vůle státu k navracení majetku byla deklarována jako záporná [cit. nález
sp. zn. II. ÚS 14/04
, stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)].
10. Napadená rozhodnutí tak dostatečným způsobem vysvětlují, že tyto závěry zůstávají případným dokazováním k průběhu akce Omega zcela nedotčeny. Není tedy dán předpoklad jiného, pro stěžovatele výhodnějšího rozhodnutí v obnovené věci. Jakkoliv totiž stěžovatelé předložili nové důkazy o protiprávním jednání ve vztahu ke konfiskačním dekretům, nemění to nic na původním právním závěru, že určovací žaloba v nynější věci neslouží k odstranění pochybností či sporu ve vztahu k majetku odňatému před desítkami let, ale k vytvoření pochybností nových. Argumentují-li stěžovatelé tím, že předložené důkazy měly prokázat, že vlastnického práva jejich předchůdci nikdy nepozbyli, zcela tím pomíjí stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, podle něhož restitučními předpisy došlo k legalizaci vlastnického práva státu k majetku, kterého se stát zmocnil byť jen prostou fyzickou okupací. Z tohoto pohledu tedy vlastnického práva nepochybně pozbyli [zjevně přitom nejde o věc obdobnou té, v níž Ústavní soud rozhodoval o Schwarzenberské hrobce, srov. nález
sp. zn. I. ÚS 2477/08
ze dne 7. 1. 2009 (N 4/52 SbNU 27)]. Ve věci stěžovatelů tedy předložené důkazy nemohou vést k jinému právnímu závěru, než který byl přijat okresním soudem v původním řízení.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu