Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Jany Sitařové, zastoupené JUDr. Adamem Bartoškem, advokátem se sídlem Jeremenkova 221/28, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2221/2024-83 ze dne 27. 11. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 34/2024-64 ze dne 5. 3. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 41 Cm 17/2023-37 ze dne 10. 11. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti Euro Group Moravia s.r.o., se sídlem Tučapy 444, Dub nad Moravou, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu na zrušení rozhodčího nálezu specifikovaného v I. výroku rozsudku.
2. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Nejvyšší soud považoval dovolání za vadné v části, v níž stěžovatelka namítla, že se městský soud odklonil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při hodnocení zavinění či vyvolání domněnky zastoupení stěžovatelkou. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka neformulovala žádnou konkrétní právní otázku, na níž by rozhodnutí městského soudu záviselo, nýbrž pokračovala v polemice se závěry rozsudku. V části, v níž stěžovatelka namítla formální nedostatky plné moci, Nejvyšší soud shledal, že předestřela otázku, na níž rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo, a dovolání je tak v tomto ohledu nepřípustné.
4. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své stížnosti zejména namítá, že Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru, zda je dovolání přípustné, jestliže "samotné formálně podané dovolání neslo veškerý popis vč. zákonných předpokladů uvedených v osř. V tomto ohledu pak lze spatřovat znaky svévole Nejvyššího soudu za účelem snížení agendy, kterou by se musel věcně zabývat." Dále stěžovatelka namítá, že městský soud a vrchní soud zjistily skutkový stav v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz zejména § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3]. V části, v níž Nejvyšší soud shledal dovolání vadným, jakož i v námitce extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, je však ústavní stížnost nepřípustná (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že Nejvyšší soud nesmí posuzovat zákonné náležitosti dovolání přepjatě formalisticky, avšak samotný zákonný požadavek vymezit, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání, jsou souladné s ústavním pořádkem (viz především stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017). Hlavním důvodem je skutečnost, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu.
Nutno připustit, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání, tak tomu ovšem není bezdůvodně (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila.
7. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti má zásadní význam otázka, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost v příslušném rozsahu nepřípustná, jelikož nedošlo k vyčerpání všech prostředků k ochraně práva.
8. Ústavní soud se seznámil s obsahem stěžovatelčina nepříliš pečlivě zpracovaného dovolání (které je z velké části totožné s obsahem ústavní stížnosti) a shledal, že stěžovatelka v Nejvyšším soudem uvedeném rozsahu (viz výše) vskutku nevymezila konkrétní právní otázku, s níž by spojila daný předpoklad přípustnosti dovolání. Z toho plyne, že ve vztahu k rozsudkům vrchního a městského soudu nedošlo k vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně stěžovatelčina práva v otázce zavinění, pročež je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná. Rovněž nepřípustná je stěžovatelčina námitka o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy před soudy nižších stupňů; tuto námitku v dovolání neformulovala, pročež ani v tomto rozsahu nevyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva.
9. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, postupoval v souladu s ústavním pořádkem, protože dovolání nutné zákonné náležitosti neobsahovalo (viz předchozí bod). Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky ani při posouzení další námitky, týkající se formy plné moci, neboť dospěl k logickému a řádně odůvodněnému závěru, že na řešení této otázky rozsudek vrchního soudu nezávisí. Rozhodnou právní otázkou byla mj. domněnka existence zástupčího oprávnění, nikoli sama forma plné moci. Ústavní soud dodává, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna, tudíž na ně pro stručnost odkazuje.
10. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu