Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 959/2023-596 ze dne 8. 11. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 352/2022-511 ze dne 2. 3. 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 3 T 126/2021-443 ze dne 4. 10. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě uznán vinným přečinem zpronevěry a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, a dále k náhradě škody 559 020 Kč poškozené - obchodní společnosti X, ("společnost X"). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel si byl jako jeden ze dvou jednatelů a rovnodílných společníků společnosti X vědom, že jedná neoprávněně, neboť předmětnou majetkovou dispozici, ačkoliv byla opakovaně projednávána, valná hromada společnosti neschválila, a zároveň jednal bez souhlasu a vědomí druhého jednatele společnosti X, J. M. Jednalo se o majetkovou dispozici přesahující běžné obchodní vedení a v souhrnu přesahující společenskou smlouvou stanovený limit 300 000 Kč pro samostatné právní jednání jednoho jednatele. Postupoval tak vědomě v rozporu s čl. VII odst. 2 společenské smlouvy společnosti X. Samotná majetková dispozice spočívala v tom, že v rozporu s § 195 odst. 2 a § 55 a § 56 zákona č. 90/2012, o obchodních korporacích ("ZOK"), stěžovatel zadal neoprávněně 2 příkazy k převodu finančních částek z bankovního účtu společnosti X, k němuž měl jako jednatel dispoziční právo. Zadanými příkazy stěžovatel převedl částky dvakrát 279 510 Kč na účet, jehož je sám jediným vlastníkem a disponentem. Takto v souhrnu odčerpal z majetku společnosti X částku ve výši 559 020 Kč; k tomu doložil dvě faktury vystavené podnikatelským subjektem L. M., dodavatelem společnosti X, znějící na částky 279 510 Kč. Předmětem faktur měla být vyúčtování vrácení bezdůvodného obohacení z titulu užívání technologické části výrobny fotovoltaické elektrárny ve vlastnictví dodavatele za období od 1. 12. 2016 do 30. 9. 2018. Stěžovatel si byl vědom, že provedená fakturace je neoprávněná; společnost X užívala technologickou část výrobny elektřiny na základě Dohody o užívání technologické části výrobny elektřiny ze dne 4. 11. 2014, uzavřené mezi M. L., jako vlastníkem a poskytovatelem technologie, a společností X, jako uživatelem technologie a žadatelem o licenci pro provozování výrobny elektřiny ("dohoda o užívání"), přičemž v dohodě o užívání nebyla sjednána úplata, což nevyplývalo ani z žádných navrhujících jednání. Stěžovatel a J. M., jako společníci společnosti X, sice v době neoprávněného převodu finančních prostředků jednali o způsobu a výši majetkoprávního vypořádání v souvislosti s užíváním technologické části výrobny elektřiny společností X, avšak tato jednání nevedla ke konkrétnímu a závaznému výsledku.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil výrok o trestu rozsudku okresního soudu. Nově rozhodl tak, že byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Další skutečnosti a závěry netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy, a v nezbytném rozsahu plynou z níže uvedeného. (V podrobnostech o skutkových zjištěních odkazuje Ústavní soud především na body 27 a násl. odůvodnění rozsudku okresního soudu.)
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a také čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
5. Stěžovatel zejména namítá, že skutková zjištění, jakož i právní závěry obecných soudů, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Především nemá oporu v dokazování okresním soudem ve skutkové větě uvedený text "což nevyplývalo ani z žádných navrhujících jednání" (odst. 3 skutkové věty in fine). Shodnou výpovědí stěžovatele a J. M. mělo být prokázáno, že mezi stěžovatelem, tehdy podnikající fyzickou osobou, výlučným vlastníkem technologie výrobny fotovoltaické elektrárny, a J. M. byla před společným založením společnosti X a obchodní společnosti Y, uzavřena ústní rámcová dohoda. Stěžovatel měl, jako vlastník malé vodní elektrárny s licencí na výrobu elektřiny, podle dohody ukončit toto své podnikání a převést licenci nově zakládaným společnostem X a Z. Proto podepsal dohodu o užívání za účelem udělení příslušné licence Energetickým a regulačním úřadem ("ERÚ").
6. Podle stěžovatele dohoda o užívání neobsahuje sjednání úplaty, protože tiskopis ERÚ s takovým ujednáním soukromoprávní povahy nepočítá. Závěr soudů o bezúplatnosti dohod tak má být přepjatě formalistický. Účast v nově založených společnostech však byla stěžovateli odepřena, technologii proto nepřevedl, nicméně společnosti ji užívaly. Je tudíž zarážející, že by nemohl nárokovat úhradu za bezdůvodné obohacení. Stěžovatel zdůrazňuje, že dohoda o užívání není čistě soukromoprávní jednání, ale úkon ve správním řízení; z absence ujednání o úplatnosti nelze dovozovat soudy uvedené následky. Stěžovatel nesouhlasí s údajnou účelovostí plateb jako obejití nutného souhlasu druhého jednatele. Tvrdí, že nezkoumal přesné částky na fakturách. Kromě toho se zákon, judikatura ani společenská smlouva nezabývají překročením limitu majetkové dispozice jednatelů, resp. sčítáním jednotlivých plateb, ani to nevylučují. Podle stěžovatele soudy restriktivním výkladem společenské smlouvy zasáhly do autonomie vůle subjektů soukromého práva. Podle společenské smlouvy nadto jednal každý jednatel samostatně, netvořili kolektivní statutární orgán.
7. Stěžovatel odkázal na rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 6 C 246/2021 ze dne 30. 1. 2023. Podle jeho závěrů "(n)a řešení majetkoprávní situace mezi žalobkyní, žalovaným a J. M. se účastnící domlouvají nejpozději od roku 2018. Již v roce 2014 bylo dle pozvánky na valnou hromadu v jednání uzavření nájemní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným týkající se technologie solární elektrárny, a to jako smlouvy úplatné."
8. Stěžovatel také brojí proti aplikaci a výkladu zákona o obchodních korporacích. Míní, že se jeho jednání nemělo posuzovat podle tohoto zákona. Z provedeného dokazování údajně ani nevyplynuly skutečnosti, které by zakládaly rozpor se zákonem o obchodních korporacích.
9. V posledku stěžovatel nesouhlasí s určenou výší náhrady škody. Soudy údajně neprovedly důkaz znaleckým posudkem, tudíž ani nezohlednily, že stěžovatel podle každé faktury uhradil sumu o cca 150 000 Kč nižší, než určil znalec.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Vzhledem ke stížnostním námitkám nutno předeslat, že Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020). Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních, jedinečných skutkových zjištěních (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 24. 3. 2011).
13. Napadená rozhodnutí se nevymykají postulátu uvedenému v předchozím bodu. Stěžejní námitky stěžovatele byly v napadených rozhodnutích vyvráceny. Nad rámec dodává Ústavní soud následující.
14. Obecné soudy učinily dostatečná, přesvědčivá a řádně odůvodněná zjištění - především, že: 1. dohoda o užívání byla uzavřena bezúplatně, 2. společenská smlouva omezovala finanční dispozici jednatele s majetkem společnosti X bez souhlasu druhého jednatele na částku 300 000 Kč a 3. z jiných skutečností úplatnost užívání výrobny neplynula. Uzavřely-li strany také rámcovou dohodu, nebylo v řízení prokázáno, že by tato dohoda zakládala úplatnost plnění tak, aby jednání stěžovatele bylo možno považovat za oprávněné. Dohoda o užívání byla uzavřena mezi stěžovatelem a J. M.; je bez významu podoba tiskopisu pro ERÚ nebo to, zda měla být dohoda o užívání některým z podkladů ve správním řízení. Ze srozumitelných odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že dohoda o užívání - vzhledem k jejímu obsahu a jejím subjektům - sama o sobě mohla být jen stěží úkonem ve správním řízení bez soukromoprávních důsledků. Blíže viz mj. bod 24 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
15. Námitka údajnou absencí rozporu jednání stěžovatele se společenskou smlouvou a ZOK je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy jednoznačně a logicky dovodily, že platby za obě faktury představovaly účelově rozdělenou sumu, která v součtu přesahovala výše uvedený limit. K rekapitulaci důvodů pro tento závěr srov. např. bod 26 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Obdobně to platí i pro stěžovatelovo porušení § 55 a § 56 ZOK.
16. Zpochybňoval-li stěžovatel správnost výroku o náhradě škody, pak hodno vzít v potaz, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení v bodu 30 in fine shledal, že tuto námitku stěžovatel nijak nespecifikoval a že není úlohou dovolacího soudu jeho argumentaci dotvářet. Tento závěr stěžovatel nenapadl. Lze proto pochybovat, zda v tomto směru vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práva a zda je daná námitka přípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V každém případě okresní soud shledal v bodu 35 napadeného rozsudku návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem nadbytečným. Jakkoli okresní soud odůvodnil tento závěr stručně, nelze z celkového kontextu věci dovodit, že by si počínal neústavně. Je patrné, že stěžovatel byl odsouzen k náhradě škody ve výši finanční částky, kterou sám ze společnosti neoprávněně vyvedl.
17. Odkázal-li stěžovatel na rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 6 C 246/2021, pak dílčí skutková zjištění soudů učiněná v jiné (nadto civilní) věci nejsou pro rozhodování trestních soudů formálně závazná. Ze stěžovatelem citované pasáže (viz výše bod 7) přitom neplynou žádné relevantní skutečnosti, které by poukazovaly na neústavnost zde napadených rozhodnutí.
18. Závěrem Ústavní soud podotýká, že pro řešení věci nebyl přísně vzato rozhodující obsah rámcové dohody mezi stěžovatelem a J. M. Okresní soud v bodu 28 napadeného rozsudku přiléhavě konstatoval, že neshody o tom, jak každý z nich přispěl do společného podnikání, nebyly předmětem řízení. Okresní soud podotkl, že byť je spor důsledkem nedodržení původní myšlenky o způsobu společného podnikání, není pro věc právně rozhodné, do jaké míry to lze přičítat některé ze smluvních stran. Okresní soud také uvedl, že otázku vzájemného narovnání nelze řešit svévolně, navíc do ní zahrnout právně i majetkově odlišný subjekt.
Také navrhl, že by si oba jednatelé měli spolu sednout, sepsat své vnosy a profity, udělat pod tím čáru a vyrovnat se mezi sebou, jinak bude přetrvávat tato patová situace. Okresní soud v bodu 33 uvážil také subsidiaritu trestní represe. Dospěl k závěru, že byly porušeny majetkové zájmy jiných osob, a musí tak být vzhledem k naplnění znaků skutkové podstaty použito prostředků trestního práva.
19. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu