Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. ledna 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. K., zastoupeného Mgr. M. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 19 Co 191/2003, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem dne 30. 12. 2003 a doplněnou originálem podání dne 31. 12. 2003 napadl v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, přičemž podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2004 doplnil stěžovatel ústavní stížnost o další argumentaci stran napadeného rozhodnutí. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a s ohledem na to navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
V závěru doplnění ústavní stížnosti stěžovatel podává, že proti napadenému rozhodnutí podal také dovolání, o jehož přípustnosti je přesvědčen, nicméně přípustnost bude teprve v dovolacím řízení vyslovena Nejvyšším soudem ČR. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil dotazem u Okresního soudu v Hradci Králové, který Ústavnímu soudu zaslal kopii podaného dovolání ze dne 29. 12. 2003, doručeného soudu prvního stupně dne 5. 1. 2004. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z ustanovení § 72 odst. 1, 2, 4 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv. Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2.
sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.).
Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelem není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm.
V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno. S ohledem na shora citované Sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatel také poté, co o podaném dovoláním rozhodne Nejvyšší soud ČR, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane mu zachována lhůta k napadení i rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2004 JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D., v. r. soudce zpravodaj