Ústavní soud Usnesení ústavní

I.ÚS 686/2000

ze dne 2001-03-20
ECLI:CZ:US:2001:1.US.686.2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 51/2000, takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Stěžovatelka napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 8. 1999, čj. 19 C 388/98 - 36, ve věci určení předmětu dědictví. Domnívá se, že uvedeným rozhodnutími bylo porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 a podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek zrušil.

V dané věci jde ve své podstatě - jak to vyplývá i z odůvodnění ústavní stížnosti - o spor o právo vlastnické, resp. dědické (ústavní ochrana "určovacího práva" není dána). Jak ovšem sama stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, bude v této věci, tj. k získání sporného majetku, pokud se tak již nestalo, iniciována revize dědického řízení (dodatečné projednání dědictví); posléze eventuálně přichází v úvahu i žaloba na vydání věci. Ústavní soud proto považuje za nesporné, že stěžovatelka má dispozici - či již možná v jiném řízení využila - právní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Je třeba si však uvědomit, že ústavní stížnost je zvláštním právním prostředkem, který lze úspěšně využít právě jen v situacích, kdy již jiný prostředek k ochraně práva neexistuje, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nemůže plnit funkci třetí instance v systému všeobecného soudnictví. Proto ani nezkoumá eventuální nezákonnost vydaných soudních rozhodnutí.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že i v případě, že by neshledal jako důvod k odmítnutí ústavní stížnosti nevyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, nemohl by se návrhem meritorně zabývat. Pokud totiž jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu - že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo - včetně práva dědického - skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná, a např. proto probíhá soudní řízení (srov. např. sp. zn. III ÚS 23/93, resp. č. 5, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, tj. nevyvolala dodatečné projednání dědictví, resp. nepodala žalobu na vydání věci. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2001 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu