Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti L. R., zast. JUDr. Janem Machem, advokátem, sídlem Vodičkova 28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2006, č.j. 22 Cdo 1870/2006-448, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.12.2004, č.j. 58 Co 545/2004-397, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení ze dne 12.10.2006, předanému k poštovní přepravě dne 17.10.2006, napadla rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2006, č.j. 22 Cdo 1870/2006-448, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.12.2004, č.j. 58 Co 545/2004-397, jimiž bylo rozhodováno o její žalobě na vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 29 C 41/93, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2.8.2004, č.j. 29 C 41/93-371, zamítající žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení částky 97 480,- Kč. Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud pro nepřípustnost usnesením ze dne 25.7.2006, č.j. 22 Cdo 1870/2006-448, odmítl. Toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 17.8.2006.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatelky bylo dovolání, přičemž rozhodnutí o něm bylo jejímu právnímu zástupci doručeno 17.8.2006. Tento den byl rozhodný pro počátek běhu šedesátidenní lhůty k podání stížnosti, tj. lhůta počala běžet 18.8.2006 a jejím posledním dnem bylo pondělí 16.10.2006. Jestliže ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 17.10.2006, stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj