Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. N. Ch., zastoupené JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2011, č. j. 19 Co 479/2010-602, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 návrhu stěžovatelky vyhověl a nezletilou S. svěřil do její výchovy. Městský soud v Praze tento rozsudek změnil tak, že návrh stěžovatelky na změnu výchovy nezl. S. zamítl.
Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudkem Městského soudu v Praze došlo k zásahu do jejích základních práv garantovaných ji Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to článkem 32 odst. 4 a článkem 36 odst. 1. Dále namítá, že v řízení došlo k porušení článku 12 a článku 18 odst. 1 věta třetí Úmluvy o právech dítěte. Rovněž prý došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka uvádí, že k zásahu do těchto základních práv došlo konkrétně tak, že Městský soud v Praze nesprávně interpretoval podmínky pro změnu úpravy poměrů ve smyslu § 28 zákona o rodině. Městský soud totiž - v rozporu s citovaným ustanovením zákona o rodině - zcela nedůvodně vyžaduje kvalifikovanou změnu poměrů, a to dokonce podstatnou změnu poměrů. Rozhodnutí městského soudu je tedy v tomto směru - podle názoru stěžovatelky - rovněž rozhodnutím překvapivým.
Stěžovatelka konečně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 53, str. 11), v němž Ústavní soud akcentoval nutnost, aby dítě bylo - je-li to s ohledem na jeho vyspělost možné - slyšeno před soudem a aby byl vzat v úvahu jeho názor na to, které výchovné prostředí preferuje. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS ze dne 23. 2. 2010 (doposud nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ze kterého vyplývá, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů.
V roce 2009 podala stěžovatelka (matka) návrh na změnu výchovy (srov. číslo listu 150) a domáhala se, aby nezletilá byla svěřena do její výchovy. Dcera se podle jejího tvrzení na ní obrací s prosbou, aby v Praze mohla zůstat, neboť je zde šťastná; jako dospívající dívka potřebuje hovořit o svých pocitech s osobou stejného pohlaví. Nadto, podle stěžovatelky, S. zdravotní stav není dobrý; váží pouhých 23 kg, trpí imunodefektem a podvýživou, a tyto zdravotní problémy mohou mít základ v její psychice. Proto stěžovatelka navrhovala vytvořit pro S. stabilní výchovné prostředí, a to u ní v Praze.
Otec navrhl návrh matky na změnu výchovy zamítnout (srov. číslo listu 184). Zdůrazňoval, že je to výlučně on, kdo se po všech stránkách o dceru od jejího útlého věku řádně stará. Podle jeho názoru nezletilá v Austrálii dobře prospívá, a pokud má při pobytu s matkou v České republice psychické problémy, pak je za tyto problémy odpovědná právě matka. Otec rovněž zdůraznil, že nehodlá stěžovatelce jakýmkoliv způsobem bránit ve styku s nezletilou, tak jako to ostatně nečiní a nečinil ani v minulosti. Byl to ostatně právě on, kdo cesty S. za matkou do České republiky financuje a financoval. Nelze - podle otce - rovněž přehlédnout, že matka má trvalé zdravotní problémy, pro které již v minulosti nebyla schopna se o dceru řádně starat a proto také vznikla dohoda rodičů, podle níž byla nezletilá svěřena právě do výchovy otce. Opatrovník navrhl (srov. zejm. číslo listu 471), aby nezletilá byla nadále ponechána ve výchově otce a aby byl návrh matky na změnu výchovy zamítnut.
Obvodní soud pro Prahu 2 l pak svým rozsudkem č. j. 15 P 62/2003-549 z 24. 8. 2010 rozhod tak, že nezletilou svěřil do výchovy matky. Nad výchovou nezletilé nařídil dohled, v jehož rámci uložit řadu povinností jak nezl. S., tak její matce (jednalo se zejména povinnost účastnit se psychologických a psychoterapeutických konzultací). Dále široce upravil styk nezletilé s otcem, a to jak na území České republiky, tak na území Austrálie. Prvostupňový soud rovněž ve výroku svého rozsudku vyslovil, jakým způsobem se budou rodiče podílet na hrazení cesty při styku nezletilé s otcem.
Výroky o nařízení soudního dohledu a úpravě styku s otcem stanovil jako předběžně vykonatelné. Dále ve výroku rozsudku rozhodl tak, že se řízení o úpravu styku matky s nezletilou zastavuje. O nákladech státu rozhodl tak, že každý z rodičů je povinen zaplatit jejich polovinu. Konečně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek vydal za situace, kdy byl konfrontován s návrhy na vydání předběžných opatření týkajících se ponechání nezletilé do meritorního rozhodnutí ve výchově matky a kdy je ve spise v této souvislosti založena řada lékařských zpráv doporučujících - vždy poté, co S.
navštívila z iniciativy stěžovatelky a v jejím doprovodu příslušné lékařské pracoviště - setrvání nezletilé v České republice.
Z obsáhlého odůvodnění prvostupňového rozhodnutí plyne, že obvodní soud vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru psychologie - psychiatrie - klinická psychologie, který vyhotovil soudem ustanovený znalec (srov. č.l. 235), který vyšetřil jak rodiče, tak i nezl. S. Z tohoto posudku (srov. číslo listu 289 - 344) vyplynulo, že otec je pro výchovu nezletilé vhodnější osobou a má lepší výchovné předpoklady než matka. Je tedy schopen zajistit další zdravý rozvoj osobnosti nezletilé. K nezl. S. má totiž vybudovaný rodičovský postoj a v minulosti o ni vždy řádně pečoval.
Matka byla znalcem označená jako méně vhodný vychovatel, byť ani z hlediska psychologického ani psychiatrického není z výchovy vyloučena (srov. číslo listu 378). Nemá však s nezletilou vytvořeny vztahy na úrovni rodičovství a jejich vztahy jsou postaveny spíše na bázi partnerské; to ve svém důsledku znamená, že stěžovatelka má tendence snižovat se na úroveň kamarádky nezletilé, nebo naopak povyšovat nezletilou na úroveň dospělé ženy a tím způsobem i eventuálně zaměňovat jejich vzájemné role. Matka dlouhodobě o nezletilou nepečovala, nemá k ní vytvořen klasický rodičovský vztah, byť v současné době poskytuje nezletilé vstřícné citové zázemí, ve kterém se nezletilá podle vlastního tvrzení cítí dobře.
Sama S. preferuje život s matkou, což opakovaně projevila jak před opatrovníkem, tak o před lékaři i soudem; to odůvodňuje citovým souzněním s matkou, které je - podle jejího názoru - lepší než s otcem. Ze znaleckého posudku v tomto směru plyne (srov. číslo listu 339), že otec potřebám S. sice naslouchá, nepřikládá jim však váhu odpovídající vnímání dítěte S. věku.
V kontextu všech těchto okolností, s odkazem na § 26 a § 50 zákona o rodině, dospěl obvodní soud k závěru, že přes výhrady k výchovnému působení matky na nezletilou je namístě návrhu stěžovatelky vyhovět. Nedostatky ve výchově matky pak bylo podle soudu možné omezit nařízením dohledu nad nezletilou a pravidelnými konzultacemi matky s odborníky z oboru psychoterapie a psychologie. Tím se měla podle obvodního soudu zcela zabezpečit "minimalizace" méně vhodných povahových vlastností matky i ne zcela odpovídajících výchovných postupů.
Městský soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 5. 1. 2011, č. j. 19 Co 479/2010-602, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé se mění tak, že se návrh matky na změnu výchovy nezl. S. zamítá, dohled nad výchovou nezletilé se nenařizuje a styk nezletilé s otcem se neupravuje. Matka a otec jsou povinni zaplatit náklady státu, každý ve výši 12.600,- Kč. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Městský soud v Praze odkázal zejména na ustanovení § 28 zákona o rodině, dle něhož, změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodou rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností. Nově rozhodnout o výchově - která byla již dříve soudně upravena - lze podle městského soudu pouze za předpokladu, že dojde k podstatné změně poměrů, neboť jen tak nepůjde o nepřípustnou reparaci pravomocného soudního rozhodnutí. Nové rozhodnutí o výchově nezletilé by bylo na místě jen tehdy, jestliže by jiné okolnosti převažovaly nad požadavkem stálosti výchovného prostředí dítěte.
Nepostačí proto jenom zjištění, že i druhý rodič je schopen dítě vychovávat. V souzené věci bylo znaleckým posudkem postaveno najisto, že vhodnějším vychovatelem nezletilé je pro své povahové vlastnosti otec. Ten už v minulosti zajišťoval nejenom výchovu nezletilé, ale i všechny ostatní její potřeby, včetně potřeb materiálních, na kterých se matka nikterak nepodílela. To ostatně konstatuje ve svém rozhodnutí i soud prvního stupně, "stejně tak jako závěr, že otec je vhodnějším vychovatelem". Ke změně výchovy zřetelně vedla soud prvního stupně pouze okolnost, že nezletilá sama výrazně preferovala matku jako vychovatelku.
V této souvislosti je pravdou, že nezletilá je již ve věku, kdy má právo se vyjádřit, u kterého z rodičů chce žít. To však podle městského soudu neznamená, že by názor dítěte měl být jediným kritériem, podle kterého se o jeho výchově rozhoduje. Navíc ze znaleckého posudku vyplynulo, že nezletilou prezentovaný postoj k otci nemusí být jejím skutečným postojem, ale pouze jistou manifestací. Tento závěr se podle městského soudu jeví správný i s ohledem na to, že nezletilá před nedávnem odletěla dobrovolně s otcem do Austrálie; opak ani jeden z rodičů netvrdí.
Skutečnost, že nezletilá v určitém věkovém období preferuje matku před otcem, nemůže být sama o sobě kvalifikována jako ta, která má vést k novému rozhodnutí o výchově dítěte; to platí především za situace, kdy je otec lepším vychovatelem než matka. Odvolací soud proto neshledal podmínky pro změnu poměrů ve smyslu § 28 zákona o rodině, které by odůvodňovaly nové rozhodnutí o výchově nezletilé.
Městský soud v Praze dodal, že pokud jde o styk matky (stěžovatelky) s nezletilou, ten je upraven předchozím pravomocným rozhodnutím. Nesouhlasí-li matka s takto upraveným stykem, má možnost podat návrh na novou úpravu styku s nezletilou.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2, který v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí. Protože vyjádření obou soudů žádnou další argumentaci neobsahují, Ústavní soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel a proto je ani nezasílal stěžovatelce k případné replice.
sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na péči o dítě a výchovu dítěte, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak městský soud posoudil podmínky, za nichž lze přivolit ke změně rozhodnutí o výkonu rodičovské odpovědnosti ve smyslu § 28 zákona o rodině. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadeného rozhodnutí, jemuž byla (a nejen jemu) věnována II. část tohoto usnesení. Již jen z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že jmenovaný soud řešil tuto otázku v souladu s ústavními principy a držel se uznávaného výkladu, který k tomuto zákonnému ustanovení podává respektovaná odborná literatura (srov. Hrušáková, M.
a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství : komentář. 4. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009, s. 114 a násl.). Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, pak tím v zásadě jen polemizuje s jeho právním stanoviskem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení.
Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
Městský soud - se zřetelem na skutková zjištění plynoucí ze spisu (zejména i na zmíněný znalecký posudek, jejž dal vypracovat obvodní soud) - učinil závěr, že není důvod k tomu, aby došlo ke změně výchovného prostředí nezletilé, tedy k jejímu odebrání z výchovy otce, který se o nezletilou doposud řádně a dlouhodobě staral, a k jejímu svěření do výchovy matky. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnil a proto Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal.
Ústavní soud si je vědom toho, že městský soud své rozhodnutí koncipoval tak, že jeho právní závěry nejsou totožné s názorem nezl. S., která opakovaně vyjádřila přání žít s matkou. Podle názoru Ústavního soudu však městský soud přesvědčivým způsobem vysvětlil - zejména i s poukazem na znalecký posudek z oboru psychologie-psychiatre - proč přání nezl. S. nevyslyšel (srov.
II. část tohoto usnesení). Ze spisového materiálu ostatně plyne - což reflektuje i městský soud sám - že i když je nezl. S. svěřena do výchovy otce, zajisté nejde o stav ideální; ideální by zde nebylo rozhodnutí žádné. Ovšem, za dané situace lze podle přesvědčení Ústavního soudu souhlasit s městským soudem, že pokud vůbec může soud v daném sporu nalézt východisko, alespoň částečně příznivé pro nezletilou, pak je to právě to řešení, ke kterému se městský soud ve svém rozhodnutí přiklonil.
Ústavní soud připomíná, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že městský soud postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy. Městský soud aplikoval běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Tento závěr pak podle Ústavního soudu platí i přesto, že stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti - které však neposlala prostřednictvím právního zástupce, takže striktně vzato je irelevantní - namítá, že jí městský soud neumožnil při jednání konaném před odvolacím soudem dne 5. 1. 2011 doplnit další důkazy na podporu svého návrhu; k tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka nijak nespecifikuje, o jaké důkazy mělo jít. Ani ze samotného spisového materiálu neplyne (srov. č.l. 600), že by k takovému zkrácení práv stěžovatelky skutečně došlo. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. května 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu