Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Jitky Krejčí, zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Chlebkem, advokátem se sídlem Lesní 1828, Frýdek-Místek, proti výroku I., v části, v níž se potvrzuje výrok III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 21 ICm 3055/2023, 11 VSOL 303/2024-103 ze dne 30. 1. 2025 a výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 21 ICm 3055/2023-46 ze dne 12. 8. 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených výroků, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Insolvency Project v.o.s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové, Pavly Hajasové a Juraje Hajase, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení v celkové výši 41 234,86 Kč. Namítá, že měly využít moderační právo soudu podle § 150 občanského soudního řádu, podle kterého nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatelka ve svém případě vidí důvody hodné zvláštního zřetele, neboť je starobní důchodkyní s nepříznivými majetkovým poměry a zdravotními problémy, které v řízení osvědčila a pro které byla v řízení zcela osvobozena od soudního poplatku. Obecné soudy tyto okolnosti podle stěžovatelky nezohlednily, a proto porušily její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud se problematikou nákladů řízení zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde v bodě 34 uvedl:
"ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. bod 11 výše). O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
3. Jinými slovy, ze stanoviska pléna plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou zjevně neopodstatněné, neexistují-li ve věci mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele.
4. Ačkoliv Ústavní soud rozumí složité situaci stěžovatelky, v ústavní stížnosti přesah vlastních zájmů či jiné mimořádné okolnosti nejsou. Prvek mimořádnosti stěžovatelka patrně spatřuje ve své složité majetkové a zdravotní situaci. Ze zjištění obecných soudů vyplývá, že stěžovatelka pobírá zhruba průměrný starobní důchod a podobně průměrný starobní důchod pobírá i její manžel, s nímž žije ve společné domácnosti. Kromě toho žádné mimořádné okolnosti případu, jako například v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2933/15
, stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí.
5. Ústavní soud nezpochybňuje, že zaplacení primární částky předmětu sporu (51 000 Kč) a nákladů řízení představuje pro stěžovatelku nemalý náklad. Nerozporuje ani její tvrzení, že se vrchní soud měl její majetkovou situací pro účely aplikace § 150 občanského soudního řádu podrobněji zabývat. To však nic nemění na tom, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí a už vůbec není nejvyšší nákladový soud. A nic to nemění ani na závěru plynoucí ze stanoviska pléna Ústavního soudu, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši (tj. méně než 50 000 Kč) jsou zpravidla zjevně neopodstatněné. Stěžovatelka mimořádné okolnosti případu, spočívající například v přesahu jejího vlastního zájmu, netvrdí ani nedokazuje.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud rozhodl o věci relativně rychle, a proto nebylo třeba samostatně rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti. S ohledem na výsledek řízení také Ústavní soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu