Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Whisby s.r.o., se sídlem B. Martinů 120/1, Olomouc, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, směřující proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č.j. 31 Co 340/2015-76, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K odvolání se stěžovatelka vyjádřila prostřednictvím právního zástupce podáním s názvem "Oznámení o zastoupení žalobce advokátem a vyjádření k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 3. 2015, č.j. 19 C 553/2014-26", které bylo spolu s přiloženou plnou mocí z datové schránky právního zástupce stěžovatelky odesláno krajskému soudu prostřednictvím okresního soudu dne 9. 10. 2015. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č.j. 31 Co 340/2015-76, bylo odvolání žalované odmítnuto (výrok I.).
V ústavní stížností napadeném výroku II. krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tento výrok krajský soud odůvodnil tak, že žalovaná sice podáním neúplného odvolání procesně zavinila, že toto odvolání muselo být odmítnuto, nicméně pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř., dle kterého odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady, nejsou splněny předpoklady, neboť žalobkyni (resp. stěžovatelce) podle obsahu spisu v odvolací fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Stěžovatelka namítá, že jí v souvislosti s vyjádřením k odvolání žalované vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 6.872,80 Kč. V rozporu s touto skutečností však krajský soud v napadaném usnesení konstatoval, že jí žádné náklady řízení nevznikly a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení jí proto nepřiznal.
Krajský soud tak neaplikoval kogentní ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť vyšel z nesprávného předpokladu, že na straně stěžovatelky žádné náklady řízení nevznikly. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení soud podle názoru stěžovatelky odůvodnil zjevně nesprávným a s realitou rozporným argumentem. Z procesního postupu krajského soudu je přitom dle přesvědčení stěžovatelky zřejmé, že si musel být jejího právního zastoupení, včetně vyjádření k odvolání, dobře vědom.
Stěžovatelka uzavírá, že libovůli soudu, který o náhradě nákladů řízení rozhodne zcela v rozporu s průběhem řízení na podkladě naprosto nesprávného zjištění o existenci vynaložených nákladů, nelze připustit.
Vzhledem k okolnostem případu by podle stěžovatelky měl obecný soud nést také náklady, které jí vznikly v důsledku uplatňování práv před Ústavním soudem. Žádá proto, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Praze povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Rozhodování o nákladech řízení je však doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).
Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
Ústavní soud přitom neshledal, že by bylo zapotřebí se od závěrů přijatých ve výše uvedených usneseních jakkoliv odchýlit, když důvody opodstatňující jeho kasační zásah nenalezl ani v nyní projednávaném případě.
Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. pro odvolání či § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. pro dovolání]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
Stěžovatelka namítá, že jí v souvislosti s vyjádřením k odvolání žalované vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 6.872,80 Kč, které jí odvolací soud v důsledku svého pochybení nepřiznal. Stěžovatelka tak měla být postupem obecného soudu zkrácena na částce nepřesahující ani 7.000,- Kč. Právě uvedené nemůže vést k jinému závěru, než že se jedná o věc jednoznačně pod hranicí bagatelnosti, a již tato skutečnost sama o sobě odůvodňuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Jen pro úplnost pak Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k výsledku řízení neshledal ani podmínky pro to, aby stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem požadovaná podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2016
Tomáš Lichovník v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu